Hledání Aljašky (John Green)

27. února 2015 v 23:34 | Mira
Oficiální anotace:
Románový debut dnes už známého Johna Greena je strhujícím vyprávěním o dospívání a hledání sama sebe. Šestnáctiletý Miles, posedlý sbíráním posledních slov významných osobností a touhou hledat "velké Možná", je spíše outsiderem mezi svými vrstevníky. Jeho život získá zcela novou podobu, když přejde na internátní školu Culver Creek. Zde se rychle spřátelí se svérázným spolubydlícím a okouzlující, naprosto nepředvídatelnou Aljaškou Youngovou. Okamžitě je vtažen do světa, kde se porušují školní pravidla, pořádají různé večírky i provokace. Miles ožívá v dennodenním kontaktu s novými kamarády a stále víc miluje fascinující Aljašku. A tak vývoj směřuje k okamžiku, kdy se všechno nečekaně navždy změní... Živý, naléhavý a nekonečně dojemný příběh. Americkou knihovnickou asociací byl zařazen mezi deset nejlepších knih pro dospívající.


Recenze:
Když se řekne John Green, co se vám vybaví? Já osobně mám s tímto spisovatelem spojené tři věci: Hvězdy nám nepřály, hektolitry prolitých slz a neskutečný smutek. K mému John-Greenovskému seznamu přibylo i Hledání Aljašky, autorova prvotina.

Moje očekávání z této knihy měla gigantické rozměry. Proč by taky ne, vždyť Hvězdy byly naprosto strhující. Po přečtení jsem trošku rozpačitá.

Není to špatná kniha, to rozhodně ne. Jen silnou stránkou pana Greena je důraz na emoce, než rozvíjení příběhu. A tady mi ty emoce chyběly. Připadám si jako bych měla srdce z kamene, ale klíčová událost knihy mě vůbec nezasáhla. Asi na tom má jistou zásluhu i to, že jsem o větší části průběhu příběhu věděla od kamarádky.

Prostředí americké střední školy je stokrát ohraná písnička, ale nebyl by to John Green, aby jej nevylepšil promyšlenými charaktery. Z kamarádské party mám nejraději Plukovníka alias Chipa, Válečka a Takumiho, naopak dívky mi nijak k srdci nepřirostly. Jedna byla šedá nevýrazná myška - Lara, druhá mi přišla jako náladový sobec - Aljaška.

Co se mi líbilo zdaleka nejvíc, byly kanadské žertíky. Pěkně promyšlené, vtipné a já se u nich opravdu bavila a říkala si: "Sakra, tentokrát je Orel určo chytí!".Hned na druhém místě byla poslední slova, posedlost/úchylka/záliba (říkejme tomu, jak chceme) Válečka.

Skrz knihu se k čtenáři opět dostávají pěkné myšlenky o přátelství, životě, smrti a tom, co přijde po ní.

Každá z hlavních postav s sebou táhne své problémy, některé větší, některé menší a jejich objevování a řešení z Hledání Aljašky dělá knihu zajímavou. Pro mě to však není dost na to, abych si ji zamilovala a přečetla si ji v budoucnu znovu, což já u mých oblíbených knížek dělám.

Těšilo mě, Aljaško, ráda jsem si tě přečetla, ale jednou stačilo. Víckrát se k tobě zřejmě nevrátím.

Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama