Ve stínu černých ptáků (Cat Wintersová)

11. března 2015 v 18:00 | Mira
Oficiální anotace:
V roce 1918 si v kalifornském San Diegu vybírají svou daň smrtící chřipka a první světová válka. Šestnáctiletá Mary Shelley Blacková, pojmenovaná po slavné autorce románu o Frankensteinovi, dívka s přírodovědným nadáním, která se ocitla bez rodičů, odjíždí ke své tetě z Portlandu v Oregonu do San Diega.
Zděšeně sleduje, jak se zde zoufalí pozůstalí hrnou na seance a k fotografům duchů, kde hledají útěchu. Jedním z takových fotografů je i bratr jejího milého Stephena Emberse Julius, jehož Mary Shelley považuje za podvodníka.
Po Stephenově smrti na válečné frontě ve Francii se Mary Shelley vystaví v bouři bleskům, je zasažena a nakrátko umírá. Když se vrátí mezi živé, má zvláštní schopnost - cítit chuť emocí. Stephenův duch se k ní v noci vrací a prosí ji o pomoc - nemůže odpočívat v pokoji, protože ho mučí tajemní obrovští černí ptáci.
Uvěří Mary Shelley v existenci duchů? A podaří se jí odhalit důvod Stephenova utrpení a pomoci mu?



Recenze:
V úvodu musím říct, že na tuto knihu jsem si dělala zálusk delší dobu, ale vždy jsem si její zakoupení rozmyslela. Myslela jsem, že by to pro mě nebylo to pravé ořechové. Ale nakonec jsem si řekla, proč to nerisknout, a napsala jsem o ni Ježíškovi.

Dnes začnu tím, co případného zájemce cvrnkne v knihkupectví do nosu jako první: design knihy. Ve stínů černých ptáků mi připomíná Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, dokonce je to od stejného nakladatelství. Obě knihy mají krásně vyvedený přebal a celkově jsou takové zdobné. Je vidět, že si s nimi tvůrci dali záležet. A obě v sobě mají fotografie. Nutno podotknout, že v Sirotčinci se fotografie vztahují přímo k příběhu, kdežto tady jsou pouze dobové z roku 1918, ale i to dokáže stránky oživit a dodat jim nádech výjimečnosti.

Jediná příběhové fotka se nachází přímo na přebalu. Na ní je zachycena hlavní hrdinka s údajným duchem vedle sebe.

Jak jsem nakousla o pár řádků výš, děj se odehrává v roce 1918, tedy v době, kdy zuří první světová válka a španělská chřipka. I když to možná zní moc dokumentárně, jako při hodině dějepisu si připadat nebudete. Naopak to podle mě dodalo knize takovou správně pochmurnou atmosféru.

Spojení války, nemoci a spiritismu se mi vážně hodně líbilo. Bylo to takové mrazivé.

Co se děje týká, tak ten byl zajímavý, napínavý, ponurý, smutný... a raději končím s těmi přídavnými jmény. Ačkoliv se tam vlastně nic moc nedělo. Kdyby autorka psala třetí osobou, asi by to bylo až nudné, ale díky osobě první jsem se dokázala do hlavní hrdinky vcítit, a tak mi stránky rychle ubíhaly.

I když jsem v mnoha recenzích četla, že kniha je místy hororová, tak příznivce tahoto žánru zklamu. Nic děsivého tam vážně nebylo. Nebo bylo, ale já jsem už natolik zocelená z Kinga, že tohle mě nerozhází. V tomhle ohledu bych ji opět přirovnala k Sirotčinci.

Od prostřed knihy se zápletka stává téměř detektivní a společně s Mary Shelley čtenář přichází na kloub záhadě černých ptáků. Finální rozuzlení bylo... wau. Sice jsem tak nějak tušila, že jedna určitá osoba bude mít s černými ptáky jistou spojitost, ale způsob, jakým to autorka popsala, byl vážně skvělý.

Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že jsem se nedozvěděla, jak to nakonec dopadlo s jedním zraněným vojákem nakaženým chřipkou a s otcem Mary Shelley.

Protože se ráda rozkecávám o postavách, tato recenze nebude výjimkou.

Jako první si vezmu na mušku naši hlavní hrdinku, Mary Shelley Blackovou. Jako u mnoha jiných autorů, je i ona na svůj věk až moc vyspělá. Jenže v tomto případě za to zřejmě může doba, ve které vyrůstala. Jisté věci nutí děti dospívat rychleji. Jinak je sympatická, odvážná a tak trochu trhlá.

Stephen Embers dostal coby živý jen titěrný prostor, ale působil takovým milým, hřejivým dojmem. Škoda, že ho pak čtenář vídá jen jako pomateného ducha.

Julius Embers, nevlastní bratr Stephena, je postava, ve které jsem se hrozně zklamala a mýlila. Pořád jsem doufala, že to nebude takový grázl a ono nakonec... no, nebudu spoilerovat.

V celé knize mi lezla na nervy teta Eva. Bylo jí pouze šestadvacet let, ale chovala se jako stará protivná babka, když to mám říct takhle. Chápu, že se bála, ale vážně mi její chování bylo proti srsti.

Tak, recenze je u konce. Doufám, že jsem snad někoho navnadila k přečtení této zajímavé knihy Usmívající se



Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama