Jméno větru (Patrick Rothfuss)

8. dubna 2015 v 18:13 | Mira
Oficiální anotace:
Jmenuji se Kvothe. Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali. Možná jste o mně slyšeli.

Tak začíná Kvothův příběh - od jeho dětství strávené ve skupině potulných herců, přes léta prožitá jako polodivoký sirotek na ulicích zločinem prolezlého města až po drzý a nepřehlédnutelný vstup do obtížného a nebezpečného studia magie na slavné Univerzitě. Na samém počátku však Kvotha potkáváme již jako zkušeného mága, zručného zloděje, suverénního muzikanta a neblaze proslulého vraha. Ale ve Jménu větru se toho o něm skrývá mnohem víc, vždyť jde o pravdivé zobrazení událostí skrývajících se za legendou o Kvothovi Královrahovi.


Recenze:
V dětství Kvothe cestoval s kočovnou hereckou společností svých rodičů. Jeho dny byly naplněny láskou, smíchem a hudbou. Idylka. Nic krásného však netrvá věčně. Kvotheho rodiče stejně jako zbytek společnosti zavraždili tajemní Čandríni. Kvothe zůstal na světě sám a právě tady začal jeho příběh.

Málokdy se mi dostane do ruky takhle geniální kniha. Z každé její stránky, ne-li z každého slova, čiší autorova tvrdá práce a pečlivost, s níž knihu jistě psal. Udivuje mě poetičnost celého příběhu, která z jedné strany činí z knihy něco výjimečného, ale ze strany druhé ubírá příběhu spád a natahuje na 643 stran něco, co by se dalo s trochou štěstí vměstnat možná i na poloviční počet.

Jméno větru má být kniha o hrdinovi. Spousta fantasy hrdinů má ten problém, že jsou až příliš úžasní. Geniální, silní, vždy si ví rady, pro jejich okouzlující úsměv jim padne k nohám každá žena a jsou buď Vyvolení, nebo alespoň mají nějakou výjimečnou schopnost. Kvothe takový není. Čtenář v průběhu vyprávění zjišťuje, že je to vlastně jen obyčejný kluk, který do vínku dostal o trochu víc rozumu a vychytralosti a velkou porci štěstí.

Příběh není psaný chronologicky. Odehrávají se tu dvě dějové linie. První z nich je současnost. Kvothe už své slavné činy vykonal a nyní se z něj stal Kote, ochotný majitel hostince U Pocestného kamene, s jehož chodem mu pomáhá jeho pomocník Bast. Tady na mě Kvothe působí tak nějak zlomeně a smířeně s osudem. Co se mu stalo? Pomstil už svou rodinu? Tyto otázky mě trápí doteď.

Jednoho dne do jeho hostince zavítá Kronikář, muž, který chce vyslechnout jeho příběh. Kvothe si tím nejen připomene, kým kdysi býval, ale zároveň je nucen znovu čelit temné minulosti a jitřit tím staré rány. Kvotheho vyprávění o svém životě je druhá dějová linie, minulost.

Dvě věci, které na této knize obdivuju nejvíc: svět a postavy. Obojí je tak realisticky popsané, až to bere dech. Nevím, jestli víc jásat nad světem, jehož mýty, legendy, písně, měna, zvyky a jazyky jsou čtenáři nenásilně servírovány celou knihu, nebo nad postavami, které jsou všechny originální a popsané tak, že by klidně mohly doopravdy žít.

Jméno větru je jedna z nejpropracovanějších knih, jakou jsem kdy četla. Mám doma i druhý díl, Strach moudrého muže, který je stejně tak dobrý. Nemůžu se dočkat, až konečně vyjde i díl třetí, Dveře z kamene.

Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama