DSS: První kapitola

15. července 2015 v 21:24 | Mira
Protože prolog je čtení tak na půl minuty u těch nejpomalejších čtenářů, tak sem dávám i první kapitolu. Když už tu Tvůrčí koutek mám, měla bych ho něčím zaplňovat Smějící se


První kapitola

Dela Kingová, usazena na sotva držících troskách jednoho domu, sledovala okolí bystrým zrakem. Pohled na ztrhané obličeje kolemjdoucích se jí nelíbil, ale jí se ve své podstatě líbilo máloco. Seděla na samém okraji Zelené zóny, za jejími zády se klidně mohlo objevit nebezpečí. Uklidňovalo ji, že je dnes slunečno, a tak by žádný nemrtvý neměl být přehnaně aktivní.
"Cordelie!" Hlas matky prořízl opar zamyšlení a ona se pod tíhou viny přikrčila. Nesměla sama vycházet ven. A porušila to. Po několikáté.
"Cordelie, kolikrát jsem ti říkala -"
"Patnáctkrát."
"Cože?" Dela se na svou matku s povzdechem otočila.
"Patnáctkrát jsi mi říkala, abych sama nikam nechodila." Pohled ženy ztvrdl.
"Vidíš a ty mě stejně neposloucháš! Kdybys s sebou vzala alespoň bratra, i ve dvou je bezpečněji! Co sis, sakra, myslela?!"
"Nemyslela jsem," odpověděla bezvýrazně. Nesnášela tyhle hysterické výstupy. Zároveň věděla, že k nim matku sama vždy vyprovokuje svým chováním.
"Nepovídej! Kdyby to viděl tvůj otec, vůbec by s tím nesouhlasil!"
"Můj otec je teď hnijící hromada kostí a cárů oblečení někde mezi červama v zemi - teda pokud ho zabili pořádně a on se neprobudil a nevyhrabal - a té hromadě je úplně fuk, co se s jeho dcerou děje, stejně jako mu bylo jedno, že umře a nás tu nechá samotný. Když mě omluvíš, půjdu domů. Brzo se začne stmívat…" Otočila se. Nevěděla, jestli má větší vztek na sebe, že zase dovolila rozčilení, aby ji ovládlo, na matku, že začala s řečmi o otci, nebo na mrtvého rodiče, který se nechal zabít a tak ji opustil.

Kličkovala vylidňujícími se ulicemi. Horší, než zdržovat se venku za denního světla, bylo zdržovat se venku po setmění. Tma s sebou nepřinášela nic než hrůzu a smrt.
"Hej, Delo!" zaslechla zprava. Ze střechy auta, jehož plechová duše dávno zmizela do benzínem čpících lovišť, s vyfouklými koly a prachem pokrytou zrezivělou kapotou, na ni mával její starší bratr. V druhé ruce držel popraskaný a dávno nefunkční Iphone.
"Mamka se po tobě sháněla."
"Vím, potkala jsem ji."
"Tak proč nejste spolu?" podivil se. "Už se stmívá, musíme domů."
"Myslím, že ona mě nebude nějakej čas chtít vidět." Poznala, že pochopil.
"Neměla bys ji tolik trápit," řekl káravým tónem. Takovým, jaký umí právě jen starší sourozenci.
"Hm," pokrčila lhostejně rameny. Chvíli bylo ticho. Jen vítr skučel mezi opuštěnými budovami.
"Dneska jsem viděl Legii," pravil pyšně. V Deliných očích zajiskřilo.
"Cože?! To není fér! Příště mě bereš na toulky s sebou!" Vytáhla se na špičky a šťouchla bratra do čela.
"Jak si dáma přeje. A teď šupem domů!"

Zabočili do jedné z postraních uliček. Přelezli spadenou pouliční lampu, přeskočili rozeklanou puklinu v chodníku a ocitli se u cíle. Erastus zvedl víko kanálu. V malém kuželu světla se kovově zaleskl žebřík. Dela slézala první. Nepolevovala v opatrnosti. Nánosy špíny činily příčky nebezpečně kluzkými a pod ní se nacházela dvacetimetrová prázdnota.
Uvolnila se až v okamžiku, kdy jí podrážky pevně spočívaly na podlaze. Počkala, dokud nedokončil sestup i bratr. Bok po boku se vydali spoře osvětleným tunelem.
Po Erastově levici se nacházel vyschlý kanál. Po Delině pravici, skryty za oponou stínů, cupitaly krysy. Zabočili a setkali se s ostražitými pohledy dvou členů Hlídky, kteří jim kývli na pozdrav a otevřeli těžké kovové dveře.
Sourozenecká dvojice vešla do obrovské podzemní haly. Dřívější nástupiště metra se vlivem tvrdé práce několika generací změnilo k nepoznání.
Erastus se oddělil od sestry a přidal se k hloučku přátel. Dela měla pouze dvě kamarádky a ani s nimi se nestýkala často. Mnohem raději měla samotu. Loudavým krokem se vydala domů.
S matkou žili blízko uměle vytvořené vodní nádrže, kam se jakési chytré hlavě podařilo hnát čistou podzemní vodu. Otec kdysi získal bytelné a prostorné stany, které jim věrně slouží již několik let. Celtovina netlumila okolní hluk, ale vytvářela alespoň částečnou iluzi soukromí, iluzi domova.
Dela se vysvlékla z černé mikiny a ulehla v šedém tílku a odrbaných starých kalhotách. Zvolna se poddávala spánku.

Čísi neomalená ruka s ní hrubě zatřásla. Dela se z polospánku rozmáchla a pleskla vetřelce přes prsty.
"Delo! Delo! Delo!" Hlas k ní doléhal jakoby z dálky. Nevrle zamručela.
"Běž… běž pryč…" zamumlala a otočila se na druhý bok.
"Tak sakra Delo! VSTÁVEJ!" Konečně se probrala. Narušitele poznala okamžitě. Jak by také ne, když s ním žila od malička.
"Děje se něco?" Protáhla se a protřela si rozespalé oči.
"Si piš, že děje. Noční bojovka!" zahalekal Erastus nadšeně. Neubránila se úsměvu.
"Teď?"
"Jasně! S partou jdeme rebelařit. Chceme omrknout noční ulice a dopřát si taky trochu toho vzrušení." Zaváhala. Jít v noci ven se rovnalo sebevraždě. Erastus vycítil její váhání a prosebně se na ni zahleděl. "No tak! Bez tebe to nebude ono! A navíc jsi dneska škemrala, ať tě příště vezmu na průzkum," naléhal.
"No fajn," svolila nakonec.
"Já věděl, že neodoláš," mrknul na ni spiklenecky.
"Pch. Ne, že by mě lákala představa smrti ve spárech nějaký nemrtvý potvory, ale nemůžu svýho milovanýho bratříčka nechat jít samotnýho. Kdoví, co za pitomost by tvoje hlavinka zase vymyslela, kdybych tě nehlídala."
"No dovol!" zvolal naoko ublíženě.

Skupinka čítající sedm členů se jí nezamlouvala. Ve větší společnosti vyloženě trpěla.
Znala tam pouze dvě osoby. Livillu a Amy Brayovi, přátelská, energická a upovídaná děvčata. Rozeznat jednovaječná dvojčata bývá většinou přímo heroický úkol, avšak ony to vyřešily jednoduše. Divoká a krapet chlapecká Amy vzala jednoho dne nůžky a čokoládově hnědou kštici ostříhala na krátko. Erastus novému účesu říkal vojenský sestřih. A i kdyby nebylo této změny, oblečení je také prozrazovalo. Livilla milovala šaty a sukně, Amy kalhoty a jednoduchá trika.
Došli až k nim.
"Delo!" vřískla dvojčata jednohlasně a vrhla se na ni. Uvěznila ji do pevného obětí. Tak tak, že mohla dýchat. Zoufale se podívala po bratrovi, který se její situaci škodolibě zachechtal a dál ji okázale ignoroval. Zrádce, pomyslela si uraženě.

Delu ovanul studený vzduch. Bezpečný úkryt opustily jinou cestou, než kterou přišli. Museli se vyhnout Hlídce, proto zvolili méně používané chodby a žebříky.
"Škoda, že nejsou vidět hvězdy," postěžovala si Marcy, Erastova novopečená přítelkyně. Černou jednotvárnost oblohy opravdu nenarušovalo zhola nic. Vzít svíčky byl geniální nápad.
Skupinka se pomalu sunula vpřed. Pod podrážkou Deliných bot cosi kříslo o štěrkovitou zem. Pohlédla dolů a spatřila samu sebe ve střepech zrcátka. Dřívější součást jakéhosi vozu se tu válela bez ladu a skladu.
Vzala jeden z větších střepů do ruky. Zasykla, když poranil tenkou kůži na ukazováčku. Malá šarlatová kapička dopadla neslyšně na zem.
Strčila si poraněný prst do pusy. Mezitím si prohlížela svůj odraz. Oči měla zelené. Daly by se přirovnat ke svěží jarní louce kypící životem. Takové, jakou v nynějším světě bylo možné spatřit jen raritně. Kolem křídově bledého obličeje jí viselo pár uhlově černých pramenů. Zbytek vlasů měla svázaný v rozcuchaném drdolu. Rty měla úzké a neuvěřitelně červené. Podle některých vypadala znepokojivě. Asi jako chtivá sukuba svádějící muže. Dela nad takovým přirovnáním mlčky vrtěla hlavou, avšak v houstnoucí tmě jí nepřipadalo tolik scestné.
Za jejím pravým uchem se něco mihlo. Dívka uskočila stranou v pravou chvíli. Na místo, kde před okamžikem stála, přistála ztělesněná noční můra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama