DSS: Třetí kapitola

29. července 2015 v 18:41 | Mira
Tato kapitola je taková oddechová, ale poznáme v ní pár nových postav.


Třetí kapitola

"Náměsíčná?"
"Jo, jsem náměsíčná. Zřejmě jsem se nějak dostala až sem." Dívka na něj upřela vážný pohled, až na krátkou chvíli jejím slovům uvěřil, pak ji prozradily cukající koutky.
"Hele, myslíš si, že jsem blbej?!" Starostlivost dávno vystřídal vzrůstající vztek. Gideon slyšel své kolegy, jak se mu za zády smějí.
"Vážně chceš odpověď?" odvětila klidně. A to byla poslední kapka do pomyslného pohárku trpělivosti. Gideon se s proudem nadávek napřímil a vší silou nakopl useknutou ruku. Letěla několik metrů, Dela nevzrušeně sledovala trajektorii jejího letu, a Gideonově emoční situaci přinesla pramalou úlevu.
"Heh, klídek brácho. Nemusíš hned vyletět." Gideon provrtal zrzavého přítele podrážděným pohledem.
"Vycházet po setmění je pro běžný lidi zakázaný. Porušila pravidla," poukázal.
"Ále," mávl nad tím druhý rukou, "děláš, jako bysme my nikdy žádný pravidlo neporušili. Taky jsme byli mladí."
"Ale my jsmemladí pořád. Je nám sotva dvacet."
"Kušuj," odbyl Gideona. S širokým úsměvem se obrátil na tiše sedící dívku.
"Jsme hulvátci, co? Ani se ti řádně nepředstavíme. Já jsem Clem Cox a ten nevrlej chlápek je Gideon Silver. A ty jsi…?"
"Dela Kingová." Clem k ní natáhl ruku, ale Dela nabízenou pomoc ignorovala. Sama se postavila a pečlivě si oprášila kalhoty.
"Výborně. Co teď? Máme projít ještě několik ulic. To se budeme tahat i s ní?" Gideon byl cholerik a proti jeho prudké povaze se již většina kolegů obrnila. Kdekoho by však ostří v jeho hlase vyplašilo, ovšem ne Delu. Ji nějaký Gideon Silver upřímně nezajímal. Místo toho zaujatě sledovala, jak zbytek skupiny pálí ostatky nemrtvého.
"Proč to dělají?" zajímala se, aniž by se od plápolajících plamenů odtrhla.
"Aby se nám tady už víckrát necoural, " odpověděl Clem po jejím boku. V hnědých očích mu tančil odraz ohně.
"Hm, to je chytrý."
"Promiň mi," přistoupil k ní další z mužů. Mohl být tak ve věku jejího otce, kdyby tedy ještě žil. Na prst si bezděky namotával vousy. "Nemáš náhodou něco společného s Phineasem Kingem?" Dela naklonila hlavu na stranu v tázavém gestu.
"To mám. Jsem jeho dcera."
"Ach. Já to věděl. Jsi mu dost podobná. Já jsem -"
"Ammiras Miller. Pamatuju si vás." Koutky zvedla v drobném, sotva znatelném pousmání. Bývaly doby, kdy tomuto muži říkala strýčku. Tenkrát, než se její otec začal odtahovat od rodiny a lpět silně na práci. Ammiras chtěl něco dodat, zřejmě vyjádření upřímné soustrasti, ale Gideon všechny upozornil na čekající povinnosti.
"A co s ní?" mávl směrem k Dele.
"Půjde s náma," rozhodl Clem.
"Cože? To nejde! Nemůžeme se tahat s děckem! Jestli nás něco napadne, tak jí po druhý kejhák zachraňovat nehodlám!"
"Přestaň se ztrapňovat, Gideone. O tu dívku se postarám já, nemusíš se bát," usadil mladíka Ammiras ledově.

Legie nepředstavovala příliš hovornou společnost, avšak Dele ticho absolutně vyhovovalo. Tu a tam se na ni obrátil Ammiras a podělil se s ní o poznámku k místu, kudy právě procházeli, nebo se dlouze rozhovořil o jejich nelehkém údělu.
Dela mu naslouchala pozorně, což u ní nebylo zvykem. Chtěla se dozvědět víc o práci, která jejího otce přivedla do záhuby.
"…většinou jen normální nemrtvé. Občasně narazíme na mnohem silnější druhy, jako jsou třeba Běžci. Někdy naopak za celou službu nenarazíme na živou, či neživou, duši." Dela pokývala hlavou, aby si snad nemyslel, že jej nevnímá. Kráčela ve středu skupiny, kolem sebe muže coby stráž. Ze strategických důvodu ji tam umístil právě Ammiras. Kvůli bezpečí. Nabyla dojmu, že v tuto chvíli by se k ní přes ostříží zraky jejího doprovodu nedostal ani zlý sen.
"Chtěl bych být zas na venkově. Cítit svěží vítr a vidět trávu a stromy," postěžoval si Clem žalostně a odkopl z cesty zkroucenou dopravní značku.
"Na venkově jsou stromy a tráva?" obrátila se na něj. Sama za svůj život netknutou přírodu nikdy nespatřila. Žila jen v této betonové, polorozpadlé pustině, kde se lidé stahují jako krysy do podzemí a povrch obývají mrtví. Tady nic nerostlo.
"Jasně, že jsou. Odkud sis myslela, že se berou plodiny a maso? Takhle zničený jsou jen větší města. Dál od Trosek Londýna je všechno v lepším stavu, ale těch hnusáků je tam taky hafo." Kousavá odpověď přišla tentokrát od Gideona, který během cesty značně vychladl. Neomluvil se za neomalenost, to nebylo v jeho povaze, avšak přístup měl lepší. Maličko.
Dela jeho vysvětlení odměnila zarytým mlčením.
"Eh, ty jsi teda upovídaná, jen co je pravda," odfrkl.
"Je po otci," zdůvodnil Ammiras laskavě. Delu toto prohlášení zahřálo u srdce. Povadlé koutky úst naznačily zárodek úsměvu. Což bylo víc, než čehož se od ní mnohdy dočkali jiní. Oplatil jí stejnou mincí.
"Měli bysme zatočit na sever. Nebo se ocitneme v blízkosti víte čeho," pronesl Gideon tajemně a Dela měla podezření, že úmyslně neřekl, o co se jedná. Chtěl ji donutit mluvit.
"V blízkosti čeho?"
"Červený zóny," zašeptal chraplavě ve snaze znít děsivě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama