DSS: Čtvrtá kapitola

5. srpna 2015 v 20:18 | Mira
Po týdnu jsem tu s další kapitolou, kde opět poznáme nové postavy. Většinou si potrpím na delší okecávačky, ale momentálně mě nenapadá, co víc napsat Smějící se


Čtvrtá kapitola

Daleko od Dely a Erasta, v zamořené Červené zóně, procházela desetičlenná průzkumná skupina Legie. Mapovali terén, zaznamenávali nejpočetnější útočiště nemrtvých a jejich přibližné počty. Jejich chůze nezpůsobovala žádný hluk, nemluvili. Vycvičenými smysly hlídali okolí. Od pohledu se jednalo o elitní muže. Avšak ani oni netušili, že nebezpečí si je již dávno našlo.
Carael je sledoval netečným pohledem, zatímco uvnitř něj se vše bouřilo. Jedna jeho část si přála podlehnout touze vrhnout se mezi ně, rvát jim maso z těl a chlemtat horkou krev přímo ze žil. Pud mu velel zabíjet, ukojit svůj palčivý hlad nebo alespoň šířit nákazu.
Jeho druhá část, ta, která si uchovala zbytky lidskosti, ho přiměla odvrátit se od okna ve třetím patře, kde se skrýval, a silou vůle odolávat temným choutkám. Vítězství ducha nad hmotou. Právě toto jej odlišovalo od krvelačných nemrtvých, jimiž se to v Červené zóně jen hemžilo. To a ještě samotná schopnost myslet.
Hluk dole na ulici jej přiměl otočit se zpět. Muži se po sobě zmateně dívali, v rukou drželi meče a sekery. Sem tam se ozvalo křiknutí rozkazu.
Všiml si, že jich je pouze osm. V jejich dezorientovaném hloučku se mihla rudá šmouha a vrhla se na dalšího z nich. Carael poznal svou sestru. Se zvířeckou zuřivostí se zakousla do hrdla dalšího člověka. Jejím cílem nebylo ukojení hladu. Ona tvořila další nakažené.
Legie neměla šanci. Oni si zvykli bojovat s nemyslícími tvory, jejichž útok je nepromyšlený a snadno odhadnutelný. Carael se sestrou k jejich smůle patřili ke vzácnému druhu nemrtvých, o jejichž existenci neměla Legie ani ponětí.
Carael se vyhoupl na okenní římsu a seskočil. Na chodník dopadl v okamžiku, kdy jeho sestra zabořila zuby do masa posledního, čímž zpečetila nešťatsníkův osud.
"Mapeste," oslovil ji. Otočila se k němu a začala si upravovat černé mikádo. Tmavé oči jí jiskřily vzrušením a radostí z lovu. Labužnicky si olízla rty potřísněné krví. Rudé pramínky jí stékaly po hrdle a mizely ve výstřihu červených řasených šatů, které sebrala kdoví kde. Trhliny na černých silonkách ignorovala. Botami se nezdržovala. Nejraději lovila na boso.
"Copak, bráško?" zašvitořila jemným sopránem. Věnovala mu široký úsměv. I zuby měla zakrvácené.
"Ale nic," rezignoval. Nemělo smysl říkat jí, jak odporně se zachovala, když zabila ty muže. Opáčila by, že to dělá pro jejich věc, což byla ostatně pravda.
"Měla jsem je pokousat víc, teď tady budeme čekat," řekla a zamračila se. Dřepla si k jednomu tělu a zkoumala puls. Carael si vzpomněl, že kdysi si přála stát se doktorkou a zachraňovat životy. Inu, její přání se po proměně změnila.
Uslyšel dobře známé steny a zapudil vzpomínky na živou Mapeste. Sténání se ozývalo z bočních ulic. Poznal ty šouravé kroky. Zvuky boje a čerstvá krev přilákaly nemrtvé.
Nejprve je viděl jako neurčité obrysy ve tmě, ale jak se přibližovali, jejich těla se stala zřetelnějšími.
Zasyčel. Mapeste také zaregistrovala nebezpečí. Přikrčila se, připravená k obraně.
Nemrtví se mezi sebou nepožírali. To byl obecně známý fakt. Ovšem na něm a Mapeste by si bez zábran smlsli. Vnímali jejich odlišnost a díky tomu po jejich mase prahli stejnou měrou, jako po mase živých.
"Těch ale je. Neměli bysme radši zmizet?"
"Nemůžeme tady nechat tvoje oběti, Mapeste." Přikývla. Ve své krutosti by ani ona nedopřála proměňujícím se takový osud. Během proměny stále cítili bolest, stále vnímali. A nemrtví by je tak sežrali zaživa.
První z té masy se ocitl příliš blízko. Carael zaútočil.
***
Marcyina dlaň ho konejšivě hřála na rameni. Erastus se přesto třásl. Nejenže se díky jeho pošetilému nápadu Dela ztratila venku, ale on se nechal ostatními přesvědčit, aby se místo hledání na vlastní pěst vrátili zpět pro pomoc. A tak tu seděl, naslouchal matčiným tichým vzlykům a čelil netečným pohledům Hlídky.
"Chlapče, víš, že tě za porušení zákazu nejspíš čeká trest?" promluvil nejstarší ze strážných a uhladil si pečlivě zastřižený knírek.
"Mně je úplně fuk, co mě čeká!" rozlítil se. Setřásl Marcyinu ruku a prudce vstal. Židle třískla o podlahu. Dýchal ztěžka, vztek v něm vřel a zatemňoval mu mysl. Vypadal asi tak jako býk řítící se na rudý prapor matadora. "Moje sestra je tam venku, chápete to?! Místo toho žvanění se sbalte a běžte ji najít!"
"Nemůžeme," odpověděl muž prostě.
"Cože?" hlesla Erastova matka z koutu místnosti. Strážný se nepatrně ošil.
"Je mi líto, ale ani my nemůžeme v noci vycházet na povrch." Záměrně se díval na zuřícího Erasta. Nedokázal by se podívat do uslzených očí té ženy. Ne, když jí měl oznámit, že její dceru nechají napospas tvorům venku.
"Ale… Co tedy bude s mojí dcerou?" zašeptala. Hlas se jí lámal téměř při každém slově.
"S hledáním začneme ráno. Okamžitě po východu slunce."
"Ráno?!" zařval Erastus téměř nepříčetně. "To už může být Dela dávno mrtvá, kreténe!" Mužovy rysy ztvrdly. Bylo mu těchto lidí líto, ale nenechá na sebe řvát.
"Pokud ano, za její smrt nebude moct nikdo jiný, než ty sám," odvětil chladně, čímž ho dokonale umlčel. "Ztratila se v Zelené zóně, možná se dostala až do Šedé, ale to je pořád dobré," dodal laskavěji. V zápětí se Delin bratr zhroutil na podlahu.
"Delo…," zaúpěl bolestně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama