DSS: Sedmá kapitola

26. srpna 2015 v 17:42 | Mira
Slíbená přednastavená kapitola je tu, zatímco já se stále zdržuju mimo blogovou sféru. Užijte si kapitolu a v neděli čekejte recenzi!


Sedmá kapitola

Od setkání s nemrtvým a Legií uběhl měsíc. Po obojím Dele zbyla jen vzpomínka, kterou čas pomalu otupoval a ona se stávala stále mihotavější a nejasnější.
Erastus si s ostatními odpykával trest. Chlapci byli nuceni sloužit u Hlídky. Prošli základním výcvikem, jenž je opravňoval k držení stráže u vstupů do podzemí nebo nočním obchůzkám po tunelech. Někdy jim starší muži hodili na krk i podřadnější úkoly, do kterých se jim samým nechtělo. Erastus, Quinby, Uriah a Ezekiel brali svůj úděl statečně a víceméně si před ostatními nestěžovali. Pokud se však ocitli z doslechu, trousili šťavnaté nadávky adresované snad celému světu.
Oproti tomu dívky se nezdály být ani trochu otráveny. Jejich trest spočíval v pomáhání s ukládáním zásob přivezených z venkova, ve spravování poškozených uniforem a ve starání se o malou bylinkovou zahrádku vybudovanou na ploché střeše nejstabilnějšího z domů.
Dela potrestána nebyla. Dle všeobecného mínění si prožila více než dost. A tak se tedy čím dál častěji toulala po zdevastovaném městě. Někdy se venku zdržovala celé hodiny a k návratu domů ji nepřiměl ani soumrak. Častokrát zavítala do Šedé zóny, jejíž zákoutí pak zkoumala. S Clemovou dýkou u pasu se cítila jistěji.
Jednou se ocitla u chatrné zídky, za níž se pak táhla zóna Červená. Prsty přejížděla po drsné omítce a pohrávala si s myšlenkou o vyšplhání nahoru, dokud ji nevyplašilo hladové sténání z druhé strany.
Snažila se dělat společnost i Erastovi, když měl zrovna držet stráž. Nosila mu i občerstvení. On ji na oplátku ve volných chvílích učil zacházet se zbraněmi. A Dela se učila více než ochotně.

***
Hnízdo na první pohled připomínalo rušnou ulici z dob dávno minulých. Tepalo tu životem, prodejci nabízeli různé zboží a služby a mísily se tu vůně. Až na to, že život tu tepat nemohl, jelikož všichni byli mrtví. Prodejci sice opravdu nabízeli různé zboží, ale většinou se jednalo o čerstvé lidské maso zahánějící hlad, a jejich služby se převážně týkaly přišívání oddělených končetin či zašívání rozšklebených ran. A co se vůní týkalo, ty se točily kolem smrti, ať už se jednalo o nasládlý puch rozkladu, pach čerstvé krve nebo nezařaditelný odér nákazy.
Hnízdo jeho komunita označovala za nemrtvé srdce Trosek Londýna. Zkažené, páchnoucí a plné smrti, přesto svým odpudivým způsobem fascinující.
Carael s Mapeste se zkušeně prodírali davem. Užívali si chvil, kdy mohli polevit v ostražitosti. Tady se nemuseli ničeho obávat. Legie se takhle hluboko do Červené zóny nemohla dostat a nemyslící nemrtvé zastavily ploty a různé barikády. Oni, Navrátilci, jak sebe sami označovali, si tu žili v pokoji a bezpečí.
"Dávejte pozor, smradi!" štěkla Mapeste, když jí cestu zkřížila tlupa běžících nemrtvých dětí. Jedno z nich mělo na krku jasně patrnou čerstvou ránu. Mohlo být proměněné tak den, ne víc. Carael se zamračil. Mnoho Navrátilců si našlo druha či družku a přirozeně nemrtvé ženy nemohly mít děti. Proto si páry potomstvo jednoduše ulovily, pokousaly a doufaly, že se vzbudí jako jeden z nich. On to odsuzoval. Nikdo z nich neměl právo odtrhnout dítě od jeho rodiny a vzít mu život.
"Nad čím přemýšlíš, bráško," šťouchla ho sestra do paže. Odpovědi naštěstí zůstal ušetřen, jelikož si k nim skrz dav proklestil cestu Gaexor, jeden z jejich nejbližších přátel.
"Tak co?" zajímal se.
"Nic," odsekla Mapeste. "Ani jeden. Dneska se mi nedařilo."
"To se někdy stává," mávnul nad tím rukou. Mapeste a Gaexor společně diskutovali. Carael využil jejich nepozornosti a vypařil se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama