DSS: Devátá kapitola

9. září 2015 v 18:42 | Mira
Obvykle mám plno poznámek, ale zrovna teď jsem tak vyšťavená z opakování romantismu, že se tentokrát musíte obejít bez nich.



Kapitola devátá

"Konečně!" vydechla Dela, jakmile se ocitla na povrchu. Lidé se kolem ní dál tlačili, i když nyní již v menším počtu. Každého, kdo se kolem ní ochomýtl, si pečlivě prohlédla ve snaze najít matku či alespoň Erastovu přítelkyni. Ani jednu z nich nezahlédla. Dav mezitím stihnul prořídnout a nyní jí za rohem mizelo posledních pár jedinců.
"Tudy bych nechodil, být tebou," zastavil ji cizí hlas, jakmile se chtěla vydat v jejich stopách

***

Takový chaos Carael dlouho neviděl. Lidé se hnali pryč jako tupé a neorganizované stádo. Nikdo nebral ohledy na druhé. Děti byly ve zmatku odtrženy od svých matek a zanechány plačící na okraji ulice, staří a slabí se stali zbytečnou přítěží. Sledoval, jak dav bez milosti ušlapal několik osob. Kde nyní byla ta soudržnost, která živáčky dole měla údajně spojovat? Kam se vytratila ta vzájemná pomoc? Carael záhy zanechal úvah. Spatřil totiž nějakou dívku.
Pro jiného by vypadala naprosto průměrně a nestála by mu za pohled, avšak Carael v jejím postoji a vzhledu spatřil něco známého. Známého a dávno ztraceného.
Vypadala totiž jako Mapeste. Tenkrát, když jim obou v žilách ještě koloval život. Pohled na tu dívku ho donutil vzpomínat na ten osudný den, kdy oba přišli o vše. Rozezleně potřásl hlavou, jako by tím dokázal ošklivé vzpomínky z mysli vyklepat.
Když tak neznámou zkoumal, opravdu v ní spatřoval čím dál víc podobností se sestrou. S Mapeste je dělil věkový, výškový a, pokud mohl soudit, i váhový rozdíl. Přesto za tu krátkou chvíli stihl vypozorovat, že obě vlastnily podobnou mimiku i gesta.
Černovláska se náhle rozběhla pryč. Směrem, kde, jak Carael věděl, se nacházeli jeho lidé. Většina jich nesdílela jeho mírnost a věděl celkem jistě, že by dívku při kontaktu s nimi nečekalo nic příjemného.
"Tudy bych nechodil, být tebou," varoval ji. Otočila se a očima začala těkat po ulici. Když nikoho nespatřila, přesunula zrak na budovy. A právě v prázdném okenním rámu jedné z nich Caraela brzy našla.
"Díky, radama od cizích a podezřelejch lidí se vždycky řídím," odpálkovala jej. Carael překvapeně zamrkal. Natolik dívce vštípil Mapestin charakter, až jej její drzost zcela vykolejila. Jeho sestra za živa bývala totiž mírná jako beránek a s lidmi jednala s úctou.
Dívka se na něj zašklebila a znovu se vydala zprvu zvolenou cestou.
"Ne fakt. Nechoď tam," nenechal se odbít. Otočila se na něj, tentokrát nasupeně.
"Běželi tudy všichni. Víš, pokud ti to ještě nedošlo, tak ti musím oznámit, že když tady zůstaneme, je celkem vysoká šance, že skončíme jako žvanec pro nemrtvý."
"Víš, nechci ti nějak kecat do života," napodobil její útočný tón, "ale jestli půjdeš tudyma, tak jako žvanec skončíš stejně."
"Jo? Proč myslíš?" Carael nakonec zůstal odpovědi ušetřen.

***

Mnohohlasý výkřik narušil Delin rozhovor s tím podivínem. Hlasy nekřičely dlouze, takže hrůza jejich majitelů snad byla milosrdně krátká, přesto po sobě zanechaly zlovolné ticho. Delu opustila veškerá bojovnost. Zůstala jen ztuhle stát.
"Už chápeš?" prohodil neznámý mladík a začal se soukat z okna ven. Chvíli zůstal viset na parapetu. Pak pomocí různých nerovností, výstupků a hlubokých prasklin bez námahy sešplhal k Dele.
Dela za svůj život spatřila různá individua. Věděla, že na světě nehrozí nebezpečí jen ze strany nemrtvých. Ublížit dokázali celkem efektivně i živí. Sáhla k pasu a prsty obtočila kolem chladivé rukojeti své dýky. Jakmile se její kůže setkala s hladkým kovem, Deliny obavy se zmenšily.
Neznámý se k ní rozešel a jí z pouhého pohledu na jeho chůzi došlo, že tenhle člověk by ji dokázal přeprat holýma rukama. Mimoděk se ošila. Mladík sklouznul očima k jejím prstům, které nyní rukojeť křečovitě svíraly. Zatvářil se… provinile?
"Nemusíš se mě bát, neublížím ti," prohlásil pevně. Proč jen měla pocit, že ujišťuje více sebe než ji?
"Kdyby tohle neříkali všichni vrazi a násilníci, možná bych ti i uvěřila," podotkla. Neprojevil známky pobavení ani pobouření. Vlastně z něj sálala stejná mrazivá aura, jakou nepochybně produkovaly ledovce.
"Nikdy jsem tě v naší kolonii neviděla." Pokrčil nad tím rameny.
"Nejsem zdejší."
"Aha. Myslím, že tady asi na rodinným výletě nejseš, ne?" dorážela dál. Cítila čím dál větší napětí. Věděla moc dobře, že tady nejsou v bezpečí, přestože její společník nevypadal nějak extrémně vyvedený z míry.
"To fakt ne."
"Tak co tady děláš?" Odvrátil od ní arogantně tvář, čímž dal jasně najevo, že odpovídat nehodlá.
"Fajn. Nech si to pro sebe. Já mizím." Obešla jej a rázně si to mířila pryč. Neslyšela za sebou žádné kroky, proto se na něj zmateně ohlédla.
"Ty nejdeš?"
"Ne."
"Není tady bezpečno."
"Já vím, tak bys měla jít. Až ti nemrtváci požerou všechny v podzemí, určitě si najdou nějakou cestu na povrch." Dela se zarazila. Nejenom, že ji zasáhla zmínka o sežraných lidech v podzemí, která jí připomněla, že hluboko pod jejíma nohama možná Erastus prožívá své poslední chvilky, ale náhle ji napadlo něco dalšího.
"Počkej - jak můžeš vědět, že jsou dole nemrtví?" Zřetelně viděla, jak se napjal. Pak se však nadřazeně usmál.
"To je jasný, ne? Něco vás všechny muselo z těch tunelů vyhnat. A co jinýho by to něco mělo být, než nemrtváci?" Přimhouřila oči a opět se dala na ústup. Něco jí tu nesedělo. Navíc ten mladík jí najednou začal připadat natolik nedůvěryhodný, že by se do jeho rukou nesvěřila ani visící nad propastí.

***

Carael si úlevně oddechl. Myslel, že se té zvědavé holky nikdy nezbaví. Stejnou mírou, jakou s lidmi soucítil, s nimi i nerad navazoval kontakt. Jejich život ho rozptyloval a… znervózňoval. Nastal čas vrátit se do Hnízda.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama