DSS: Jedenáctá kapitola

23. září 2015 v 14:10 | Mira
V této kapitole se dozvíme, jak to dopadne s nakaženým Erastem.

Kapitola jedenáctá

Pětice léčitelů se s nečitelnými výrazy skláněla nad potem zalitým Erastem, který ležel na podložce z několika prostěradel. Mladíka, kterého vysvlékli do spodního prádla, otočili na břicho a prohlíželi si ošklivě vypadající ránu.
Na jeho bledé lesknoucí se pokožce by jasně vystupovaly otisky zubů, kdyby okraje zranění nebyly roztřepené a kůže stržená z toho, jak se Erastus nemrtvému vyškubnul. Na světlo světa tak vystupovalo i jeho maso. Okolí kousance nateklo a nabylo nepřirozené nazelenalé barvy močálu. Pod kůží se rýsovaly naběhlé, temně fialové žíly.
"Má štěstí. Není to hluboké kousnutí a není ani na nebezpečném místě. Nákaza se šíří pomalu." Nejstarší z léčitelů měl vlivem stáří sípavý, slabý hlas. I vzhledově vypadal vcelku chatrně. Přesto jej ostatní uznávali a jeho schopnosti v oblasti léčitelství se i přes jeho pokročilý věk nikdo neopovážil zpochybňovat.
"Štěstí?! Vždyť mu budeme muset amputovat nohu a i tak bude mít minimální šance na přežití!" rozohnil se muž s úctyhodným plnovousem.
"Ale bude mít alespoň nějakou šanci. Pokud bychom mu nohu nechali, zemře a promění se. Není žádná jiná možnost, jak dostat nákazu z jeho těla," promluvila tiše jediná žena v místnosti. "A musíme jednat rychle. Zatímco tu debatujeme, nákaza se stále šíří," dodala důrazněji. Ostatní souhlasně zamručeli. Do místnosti nenápadně vklouznul malý chlapec a podal ženě nevelký kufřík. Mimoděk sklouznul očima na zraněného a ošil se.
"Děkuju, broučku," poděkovala léčitelka a něžně jej pohladila po světlých vlasech. "Ale běž odsud rychle pryč. Tohle bude ošklivé." Chlapec přikývnul a spěšně odešel. Pětice se znovu shlukla nad Erastem.
"Co použijeme jako anestetikum?"
"Moc toho na výběr nemáme…"
"Něco mu dát musíme."
"Je v bezvědomí, nic neucítí."
"Takhle nemluv!" Léčitelka mezitím na kovový stolek vyrovnávala vybavení z kufříku. Nástroje, které z něj vytahovala, si podobou nijak nezadaly se středověkými, přestože byly důkladně vydesinfikované a na pohled čisté. I mezi nimi se však našly nějaké ty modernější kousky.

Zpoza zavřených dveří se linuly nelidské výkřiky plné bolesti. Později, jakmile Erastovy hlasivky nebyly schopné tohoto výkonu, vydával alespoň chraplavé skřeky…

***
Dela se choulila pod dekou v nejodlehlejším koutě střešní terasy. Matka s Marcy stály na opačném konci a zoufale se dívaly směrem, kterým ležel jejich ztracený domov. Stále doufaly, že dole v ulicích spatří přicházejícího Erasta, živého a zdravého.
Útočiště přeživší našli v kolonii, které ležela na jihozápadě. Na rozdíl od té jejich, tady lidé žili vysoko nad zemí v nejvyšších patrech budov, které zatím zub času natolik nepoznamenal. Budovy spojovaly provazové můstky. Z ulice se nahoru lezlo po provazových žebřících. Tento systém Dele připadal mnohem bezpečnější. Až teď si uvědomila, jak bláhoví byli její lidé, když svůj domov zbudovali pod zemí, kam se nemrtví mohli dostat tak lehce. Přestože ji sužovali starosti o bratra, tady se cítila tak nějak uvolněně. Po dlouhé době beze strachu. Dovolila si zavřít oči a užívat si čerstvý vzduch a dotek větru na tváři a ve vlasech.

Stála ztuhle a podpírala matku, která se pomalu hroutila.
"M-můj syn… je mrzák!" vyrážela žena přidušeně mezi vzlyky. Její slova nebyla zrovna taktní vzhledem ke skutečnosti, že se zmíněný nacházel jen pár metrů od ní.
Erastus ležel na posteli. Bledý, ztrhaný a ze všech sil vyhýbající se očím své přítelkyně, která si ho prohlížela skrz slzavý závoj.
"Jak?" zeptala se Marcy. Její hlas byl pouhým šepotem.
"Nemrtví. Kousnul mě. Tohle byla jediná možnost." Dál se na ni tvrdošíjně nedíval.
"Aha." Marcy ustoupila od Erastova lože, jemně vzala plakající ženu za ruku a obě opustily místnost. Dela popošla k posteli a uvelebila se na prázdné polovině dvoulůžka.
"Tvoje přítelkyně je citlivá… asi ji to dost vzalo. Dej jí čas."
"Bývalá přítelkyně," opravil ji stroze.
"Cože?" nechápala.
"Myslíš, že se mnou bude chtít ještě něco mít? Teď, když je ze mě kripl?" Erastův hlas nezněl bolestně nebo hněvivě. Zněl dutě. Mladík se zdál být oproštěný od emocí.
"Takhle nemluv!" okřikla bratra. "Jak přesně se ti to stalo?" tázala se pak mírněji. Unaveně si povzdechnul a zavřel oči. Nastalo ticho, které rušil pouze šelest jejich dechu. Už si myslela, že Erastus usnul, pak ale promluvil. Dela naslouchala, nepřerušovala. A především jej litovala.
Dny se líně sunuly kupředu. Byly temné, podbarvené Erastovou bolestí, Deliným smutkem a Marcyinou zbabělostí.
Dela trávila s bratrem téměř každou minutu každého dne. Představovala pro něj příjemné rozptýlení. Zatímco jeho vztah s Marcy uvadal jako řezaná květina, vztah se sestrou se prohluboval.

Devátého dne po Erastově zranění Dela, která kráčela chodbou s čerstvě ukořistěným jídlem zpět do bratrova pokoje, potkala člověka, kterého nečekala ani v nejmenším.
"Ty?!" vyjekla překvapeně.
"To čumíš, co?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama