DSS: Osmá kapitola

2. září 2015 v 18:18 | Mira
Tak, v této kapitole nás čeká menší posun v čase.


Osmá kapitola

Z jednoho měsíce se rázem stalo půl roku. Čas běžel šíleným tempem. Dela oslavila sedmnácté narozeniny, Erastus, ačkoliv jeho trest už dávno skončil, nadále zůstával u Hlídky a postupoval v hodnostech. Vše vypadalo v rámci možností idylicky.
***

Dela se neklidně zavrtěla ze spaní. Zdál se jí divný sen. Všude kolem slyšela příšerný řev a dusot stovek nohou.
"Vstávej!"
"Tohle je déjà vu," broukla tlumeně. Už jednou ji takto někdo budil. Tenkrát to byl Erastus. Tu noc ji málem sežral nemrtvý. Pokud má opět někdo další podobně praštěný nápad, pošle ho do háje. O repete nestála.
"Zlatíčko, vstávej!" Kdy jí naposledy matka oslovila ¸zlatíčko´? Tenhle sen spadal do čím dál bizarnější roviny. Kdyby v něm alespoň nebylo tolik hluku…
"Musíme pryč! Došlo k narušení. Cordelie, musíš vstát!" Žena si začínala pomalu zoufat. Probudit její dceru se ukázalo být nadlidským výkonem. Netušila, že má tak tvrdé spaní.
"Narušení?" zamumlala nechápavě. Cordelie starší ztratila trpělivost. Popadla dceru za předloktí a škubla s ní do sedu. Muselo to být bolestivé a na to spoléhala. Taky, že Dela se následně probrala rychle.
"Mami?" oslovila ji ublíženě.
"Není čas, musíme pryč!" vyjekla a už ji táhla ze stanu. Dela tak tak stihla popadnout mikinu.

***

Erastus se prodíral davem a divoce se kolem sebe rozhlížel. Co chvíli mu někdo dupnul na nohu nebo bolestivě zaryl loket do boku. Nic z toho jej nerozházelo.
"Jdeš špatným směrem, debile," zavrčel na něj nějaký chlap a hrubě do něj strčil. Erastus se zakymácel, avšak podařilo se mu udržet rovnováhu. Kdyby spadl, byli by ho prchající lidi jistojistě ušlapali.
"Eraste! Prudce se otočil. Chumlem vyděšených lidí se k němu drala sestra. Nezdráhala se použít i trochu hrubé síly, aby si prorazila cestu.
"Delo! Kde máš, sakra, mamku?!" osopil se na ni.
"Byla jsem s ní. Dokud se kolem neprohnala ta tvoje slavná Hlídka. Jak se kolem nás cpali, mamčina ruka mi vyklouzla a já ji už - AU!" vyjekla, když do ní někdo narazil. Erastus ji vzal za ruku a odtáhl kus stranou.
"Já ji už nedokázala chytit," dokončila předchozí větu. "Ale vím určitě, že mířila ven. Bude v pohodě… doufám." Erastus si povzdychnul.
"Ty musíš zmizet taky. Cestou zkus najít mamku a -"
"A Marcy, já vím," kývla. "Když ji najdu, postarám se ti o ni." Erastus se na sestru vděčně, byť napjatě, pousmál. Pak zaslechl křik na úplném konci podzemní haly. Že by se nemrtví dostali už sem?
"Musím jít. Mám povinnosti." Dela ho rychle popadla za paži a zahleděla se mu přímo do očí.
"Dávej na sebe pozor. Myslím to vážně. Jestli umřeš, tak tě zabiju."
"Co na to říct? To samý platí i pro tebe, ségra."

***

Mapeste se divoce smála, zatímco jí za patami viselo pět Běžců. Tu a tam je malinko poškádlila a dovolila jim snížit její náskok. To se vždy jejich hladové mručení zintenzivnilo. Když už se nemrtvé ruce téměř dotýkaly jejích zad, zrychlila.
"Takhle si připadám živější než zaživa," prohlásila radostně. Carael cosi nesrozumitelného zabručel. Moc dobře na něm viděla, že mu útok na živáčky není ani trochu po chuti. Cítil k nim lítost, což nedokázala pochopit. Vše živé se stalo po smrti jejich nepřítelem. Oni, Navrátilci, by měli být rasou, které patří svět. A lidé jim v tom zatím bránili.
"Čas se od nich oddělit," informoval Carael a s kočičí mrštností se vyšvihnul na vyvýšené místo. Mapeste vyskočila do výšky a vydrápala se na okenní římsu. Běžci se o ně víc nezajímali a s dalšími nemrtvými v závěsu pokračovali. Cítili lidi. Touha po mase je poháněla kupředu.
"Půjdeme omrknout situaci?"
"Klidně běž, já se vrátím do Hnízda."
"Ale Caraeli! Přijdeš o nejlepší část!" Carael mávnul rukou a mizel Mapeste z dohledu. Ta nad tím zavrtěla hlavou a následovala nemrtvé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama