DSS: Třináctá kapitola

7. října 2015 v 21:46 | Mira
Tak dneska jsem na DSS vážně skoro zapomněla. Z toho všeho učení do školy mi už jde hlava kolem. Jen si to vemte: zítra píšu písemku z chemie na areny, učitel dějepisu zkouší na imperialismus a přípravu druhé světové války, píšu písemku z češtiny na realismus (světový i český), májovce, ruchovce, lumírovce, venkovkou prózu, historicku prózu a vědecký realismus, rukopisné boje, moderní směry, prokleté básníky a českou literární modernu. Vážně sranda. Navrch si musím zopakovat slovíčka do semináře z angličtiny. Tak mi zítra držte palce, ať z toho všeho nezcvoknu Smějící se

Třináctá kapitola

Nemusela ani otevřít oči, aby poznala změnu. Vzduch byl nádherně čistý, svěží, s příměsemi různých vůní. Nikde ani stopa po puchu města. Rozlepila víčka od sebe a spatřila modravou oblohu bez jediného mraku.
"Podívej se na tu krajinu!" vybídla ji ohromeně vedle sedící rusovlasá dívka. Dela oněměla. Stromy! Tráva! Dokonce i květiny!
"Teď by ses měla vidět," posmíval se jí Gideon.
"Jako by ses netvářil stejně tak blbě, když jsi sem přijel poprvý," upozornil jej Clem.
"Je to krásný," vydechla Dela okouzleně. Gideon si všiml změny v její tváři. Usídlil se v ní okouzlený, blažený výraz. Musel uznat, že když se uvolnila, byla docela k světu.

Z řad adeptů se ozvalo uznalé hvízdnutí. Sídlo Legie a jejich domov po několik dalších měsíců, ne-li let, si představovali jinak. Rozhodně ne jako hrad, který jako by z oka vypadl středověkým.
"To čumíte, co?" Clem se výsostně bavil.
"Jako bys nečuměl stejně tak blbě, když si sem přijel poprvý," vrátil mu Gideon. Clem ho kamarádsky praštil do ramene. Ammiras se mezitím postavil před hlouček nováčků.
"Vítejte! Tento hrad byl postaven, aby sloužil jako výcvikové centrum a zároveň jako útočiště při případném útoku. Strávíte zde valnou část vašeho výcviku, a pokud se zadaří, vyjdete z něj jako plnohodnotní členové Legie. Jak vidíte, hrad chrání mohutné hradby, přes které se žádný nemrtvý není schopný dostat. Za námi se nachází Severní brána, k níž vede stěžejkový most…" Gideon se protlačil k Dele.
"Ammiras je ve svým živlu. Z fleku by mohl dělat kastelána," zašeptal jí do ucha. Koutky úst jí zacukaly, přesto si udržela vážnou tvář.
"Prosím, následujte mě a na nic nesahejte," poručil si Ammiras a vedl je do útrob hradu.
"Jak říkáš, kastelán jak vyšitej." Dela se nechala unášet davem a brzy se od Gideona vzdálila.

Později toho dne nahlásila své jméno, věk a další informace nutné pro zápis k Legii. Spolu s dalšími nahlášenými se vydala do jídelny. Byla to prostorná, leč prostě zařízená místnost. Kromě mnoha dřevěných jídelních stolů, židlí a loučí na stěnách se jídelna nedočkala ničeho jiného. Jídlo se vydávalo u okýnka jako v dávné kantýně. Dela se chtěla zařadit do fronty čekajících strávníků, ale kdosi na ni zavolal. Otočila se a spatřila Gideona, jak na ni zuřivě mává a ukazuje na prázdnou židli naproti sobě. Dela k němu došla.
"Nekoukej a sedej," poručil. Když tak učinila, přistrčil k ní tác s jídlem.
"Ty nebudeš?" optala se a nejistě si jej od něj vzala.
"Já už jsem jedl. Tohle je pro tebe."
"Čím jsem si zasloužila takovou pozornost?"
"Jsem prostě nehoráznej gentleman,"
"Ty zrovna," odfrkla a s chutí se pustila do jídla. Vědět, že u Legie vaří tak božsky, byla by se přidala dávno.
Po obědě ji Gideon zavedl k informační nástěnce, kde bylo rozdělení nováčků do jednotlivých pokojů.
"Máš číslo třináct, zlato," posmíval se jí.
"No a? Nemám triskaidekafobii."
"Cože to?" Dela nasadila povýšený výraz.
"To, můj milý Gideone, je název pro fobii z čísla třináct."
"Už jsem ti říkal, že se mi líbí chytrý holky?"
"Tak si nějakou takovou najdi, třeba bude mít blahodárnej vliv na tvou zabedněnost…"

"Tak jsme tady, pokoj číslo třináct!" Gideon rozmáchlým gestem ukázal na fádně vyhlížející dveře.
"Super. Už mi můžeš dát tu tašku," řekla a natáhla se pro své zavazadlo. Ne, že by bylo nějak extrémně těžké, ale i tak se ošívala z toho, že jej Gideon dobrovolně dotáhl až sem. Jeho pozornost v ní vzbuzovala podezření stejnou měrou, jako jeho nebývale milé chování.
"Na."
"Dík. Tak se měj, beztak se brzo uvidíme," usmála se na něj přátelsky a sáhla po klice. Gideon její ruku zadržel.
"To nedostanu ani pusu na rozloučenou?" zeptal se naprosto vážným hlasem a lehce se k ní naklonil. Dela ztuhnula, vykulila oči a neschopna odpovědi na něj zírala. A on se rozesmál na plné kolo.
"Kdyby ses tak viděla! Ten tvůj výraz do konce života nezapomenu!"
"Pitomče!" otitulovala jej a vtrhla do místnosti, přičemž za sebou nezapomněla prásknout dveřmi, na které dál několik vteřin civěla a třásla se vzteky. Až po chvíli si uvědomila, že pokoj zřejmě nebude prázdný. Otočila se a spatřila trojici překvapených a zvědavých dívek.
"Ehm… ahoj. Já jsem Dela Kingová."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlyn Charlyn | Web | 7. října 2015 v 22:32 | Reagovat

Parádní kapitola. Dneska jsem narazila na tvůj blog a přečetla všechny kapitoly DSS. Máš fakt talent na dialogy, vždycky, když čtu na blozích nějaké povídky, přijde mi většina dialogů hrozně umělá, ale tohle je bomba :-)

2 Mira Mira | Web | 8. října 2015 v 20:32 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! :-) Těší mě, že se ti DSS líbí natolik, abys za jeden den přečetla všechny kapitoly. Já si právě myslela, že mi dialogy vůbec nejdou :-D Přišlo mi, že jsou někdy kostrbaté a takové prázdné, ale jsem ráda, že máš jiný názor :-) Ještě jednou děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama