Měsíční zahrady (Steven Erikson)

13. listopadu 2015 v 23:45 | Mira
Oficiální anotace:
V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy téměř vykrvácely během dlouhých let nekonečných válek, čistek a bratrovražedných bojů, a také při srážkách s pánem Měsíčního Kamene. Císařovna Laseen však dál vládne tvrdou rukou s pomocí svých obávaných asasínů.
Nyní svůj nenasytný zrak upřela na Darúdžistán, poslední ze Svobodných měst Genabakis, starobylou a ušlechtilou baštu nezávislosti, která ještě vzdoruje. Nicméně říše není jediným hráčem v této hře. Svůj první tah ze stínů učinila ještě zlověstnější síla...


Recenze:
Tak na tuto recenzi jsem se upřímně netěšila. Zkuste si recenzovat knihu, která vám totálně zamotala hlavu a chápete ji jen velmi mlhavě. Žádná sranda.

Malazská kniha padlých patří mezi ty knihy, nad kterými se musíte sakra zamyslet, abyste pobírali všechny souvislosti, které vám autor servíruje. Musíte se orientovat ve spoustě postav, pojmů, titulů a míst. Navíc když už začínáte mít pocit, že dané problematice začínáte jakž takž rozumět, vmísí se do příběhu bohové a všechno je najednou naruby a vy jste zase nahraní.

Proto mi také trvalo tak dlouho ji přečíst. Mnohokrát jsem se vracela k určitým událostem a hloubala nad jejich významem v celkovém dění. A stejně z toho vím kulový. Pořád jsem doufala, že na konci vše zapadne dohromady, jako puzzle, a já budu moudřejší. Ale… ne.

Přesto mě Měsíční zahrady ohromě bavily. Autor mi předložil pestrý a neuvěřitelně propracovaný svět v němž nešetřil detaily. Především je to svět plný intrik, mocenských bojů, tajemství a nečekaných zvratů.

Hodně mě zaujal systém magie, protože to není jen tak ledajaké šermování rukama a vřeštění kouzelných formulí, jako předvádějí jiní knižní mágové.

Postavy jsou také kapitola sama pro sebe. Za celou knihu se jich objevilo vážně požehnaně. Nebylo výjimkou, že si dobří přátelé nakonec bodli kudlu do zad a že se zapřísáhlí nepřátele spojili, aby nakopali zadek někomu, koho nesnášeli ještě víc. Každá z postav měla rozmanitý charakter. Moje názory na postavy se během čtení pořád měnily. Nakonec jsem si oblíbila pouze Parana, Kvítka, Anomandera a kupodivu Ohaře stínu, i když ti toho coby zvířata moc neřekli a ani neudělali, mám zkrátka ráda psy.

Řekla bych, že tahle kniha potěší zejména ty, kteří mají rádi pletichaření a postupné odkrývání pravdy. Tady na vás totiž autor nic nevybalí přímo a vy se musíte dost snažit, abyste všechny poznatky vyčetli mezi řádky. Ovšem určitě se bude líbit i těm, kteří si zkrátka potrpí na kvalitní a propracované příběhy.

Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama