DSS: Dvacátá kapitola

16. prosince 2015 v 23:25 | Mira
Jejda jejda. Vypadá to, že bych se měla na psaní DSS vrhnout s gigantickou vervou, protože mám napsaných dvacet jedna kapitol. Hm, zřejmě budu muset propátrat svou povídkářskou složku a zabrousit ve starších dílech.

Jinak ještě k dnešní kapitole: Přestávám číst slaďárny. Má to neblahý vliv na můj styl psaní. Jsem pak plná takových těch sacharidových pocitů, které musím nějak ventilovat, díky čemuž jsou poslední dvě kapitoly divné, téměř kýčovité, a nezáživné, řekla bych. Zmobilizuju všechny síly a pokusím se dál v příběhu ubírat nějakým lepším směrem.


Kapitola dvacátá

Potřebovala být chvíli sama. Přemýšlet. Nechat se unášet smutkem, aniž by její chvilkovou slabost spatřily cizí oči. Vydala se tedy na místo, o němž věděla, že jí poskytne soukromí, klid a zapůsobí jako balzám na její bolavou duši. Přešla cvičiště, tiché a opuštěné, a rázem se ocitla na místě jako vystřiženém z jiného světa.
Netušila, proč na základně Legie určené primárně pro ubytování a trénink mají okrasnou zahradu. Jistě, bylinková zahrádka se hodila. Ale okrasná? Nechala to plavat a pomalým krokem se rozešla po písčité cestičce. Vyrostla v Troskách Londýna, kde se zeleň nenacházela. Proto si to tu asi tolik zamilovala. Tady dokázala zapomenout na své starosti. Na bolavé tělo. Na svět sužovaný nemrtvými. Tady vše negativní bledlo. Spokojenost jí však vydržela jen do doby, než před sebou spatřila někoho dalšího. Ramena měl poněkud nahrbená a celkově jeho postoj působil smutně, přesto v postavě poznala Gideona. Očividně si jí nevšiml. Zauvažovala nad tím, zda se nemá tiše vytratit a zanechat jej svému osudu. Brzy to však zamítla. Zamířila k němu a dala si záležet na tom, aby cestou nadělala hluk, který její přítomnost ohlásí. Gideon se probral ze zamyšlení a otočil se na ni.
"Co ty tu?" oslovil ji tiše. Jeho hlas nezněl jako obvykle. Zazníval v něm osten bolesti. Sice skrývaný, přesto slyšitelný.
"Upřímně? Schovávám se tu."
"Před?"
"Světem."
"Marná snaha. Ten bastard si tě stejně najde všude." Proč jen to znělo tak prázdně? Proč ji nezačal pošťuchovat? Jeho divné chování nedávalo smysl.
"A ty?"
"Dobrovolně se tu mučím."
"Nechápu."
"Ani nemůžeš. Projdeme se?" Nabídl jí rámě. Jindy by ho odbila nějakou kousavou poznámkou. Ne dnes. Přišlo jí, že potřebuje, aby se mu někdo věnoval. Aby ho někdo vyslechl. Aby na něj byl někdo milý. Tím někým měla být ona.
"Proč ne." Zavěsila se do něj a nechala se vést.
"Takže, proč hraješ v deset hodin na schovávanou se světem?" Zaváhala. Neměla potřebu se komukoli svěřovat. Své pocity si vždy nechávala pro sebe. Ale pro jednou…
"Zítra přijdou kurýři. Tvoje mamka nám řekla, že můžeme napsat domů. A já jsem si uvědomila, jak mi vlastně domov chybí. Předtím jsem neměla čas na to myslet, ale u toho dopisu to na mě nějak dolehlo. Chybí mi lidi, který mám ráda. Dokonce mi chybí i ty smradlavý Trosky Londýna. Nebylo to tam nic moc, ale vyrůstala jsem tam. Znala jsem to tam. Patřila jsem… patřím tam."
"Tímhle si projde asi každej. Můžu tě uklidnit. Dřív nebo později se domů stejně dostaneš. V rámci výcviku se jezdí do Trosek."
"Fakt?" rozzářila se.
"Jo. A většinou je tam dost času na to, aby si člověk promluvil s rodinou." Dela nemohla být spokojenější. Myslela, že rodinu uvidí až po ukončení výcviku, které zatím bylo v nedohlednu.
"Díky, Gideone."
"Za málo."
"Na oplátku pověz, co trápí tebe. Třeba se ti taky uleví."

***

To vůbec nebyl dobrý nápad. Když na něj přišla jedna z jeho brečících nálad, jak to nazýval Clem, většinou se s tím popral sám nebo právě se svým zrzavým kamarádem. Ne, že by Delu nepovažoval za kamarádku, ale to, co mu leželo na srdci, bylo příliš osobní. A příliš to bolelo. Matka říkala, že čas zahojí všechny rány, jenže tohle asi byla výjimka. Jeho ránu čas možná zmírnil, zahladil roztřepené okraje a udělal ji tak esteticky přijatelnější, ale nezahojil ji ani náhodou.
"Gideone." Do reality se vrátil až po té, co zesílila stisk na jeho předloktí.
"No, myslím, že tohle si nechám pro sebe. Není to něco, co bych chtěl vytahovat na světlo světa."
"Jsi tajemnej jako hrad v Karpatech," odsekla. Vyvlékla se z jeho sevření, ale dál šla po jeho boku, jen mezi ně položila větší vzdálenost. Očividně ji urazil.
"Přestaň se mračit nebo ti to zůstane." Odfrkla.
"Můžu si dělat, co chci. Klidně se i mračit."
"Chováš se jako děcko." Nejradši by si ukousl jazyk. Tentokrát přestřelil.
"Takže proto mi nechceš ty svý problémy říct? Protože jsem podle tebe děcko?" Věnovala mu pohled, při kterém by si i atomová bomba pečlivě promyslela, jestli je rozumné vůbec bouchat. Gideon věděl, že je v háji. Snažil se přijít na diplomatické řešení. Dnes večer neměl sílu se s ní dohadovat, byť z legrace. Na opravdovou hádku mu pak nezbývaly síly vůbec.

***

Tak pěkně jim to dnes šlo. Žádné hlouposti, jen čirá důvěra a vážnost a ten idiot to musí zkazit.
"To jsem přece neřekl!" ohradil se spěšně. Založila si ruce na hrudi a přimhouřila oči. Gideon dlouze vydechl a zadíval se na noční oblohu.
"Máš dost svejch starostí, ne? Na co ti do hlavy budu přidávat něco dalšího?"
"Svý starosti máš i ty, ale vyslechl sis mě," poukázala.
"Víš, že jsi nesnesitelně neodbytná otrava?"
"Vím."
"Tak jo, povím ti jeden smutnej příběh se mnou v hlavní roli. Pojď si na to sednout." Sešli z cesty a uvelebili se v trávě. Byla mokrá a do jistých částí těla nepříjemně studila, avšak Dela se rozhodla mlčet a poslouchat.
"O čem ten příběh bude?"
"O tom, jak jsem před rokem přišel hned o dva lidi, na kterých mi záleželo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama