Mrtví se někdy vracejí

9. prosince 2015 v 23:27 | Mira
Trochu pozdě, ale přece Smějící se Můj domácí úkol do semináře mediální výchovy. Při psaní konce už jsem byla hodně zoufalá, protože jsem naprosto nevěděla, jak to dokončit. Určitě bych to zvládla zpracovat i líp, ale co už. V hlavě mám na toto téma ještě jeden nápad, do kterého se možná časem pustím...


Postava: Melancholický nájemný vrah
Místo: Zmáčený přístřešek
Téma: Co se jednou stane, nemůže se změnit
První věta: Bylo to ve středu.

Mrtví se někdy vracejí
Bylo to ve středu. Horskou krajinu bičoval silný déšť provázený kvílením větru. Slunce se dávno ukrylo za rozeklané vrcholky hor a dovolilo tmě převzít vládu nad světem. Nocí se rozlehlo burácení hromu. Jednolitou čerň nebe proťal klikatý blesk a svým jasným světlem na pár okamžiků ozářil nuzný, zmáčený přístřešek krčící se v údolí mezi dvěma horskými masivy. Toto odlehlé, bohem zapomenuté místo mohlo skýtat domov pouze naprostému podivínovi či zapřísáhlému samotáři. Nebo nájemnému vrahovi.
Vnitřek přístřešku, byť zařízený jen tím nejnutnějším, vypovídal o povaze a profesi svého majitele mnohé. Meče, dýky, vrhací zbraně… Několik kousků stále neslo zaschlé stopy jeho netradičního zaměstnání. Na poličkách se pak povalovaly lahvičky s jedy pro méně nápadnou likvidaci.
Sám jejich vlastník seděl u stařičkého stolu a upíral prázdný pohled do zdi. Bezmyšlenkovitě si pohrával s jednou ze svých dýk, zatímco jeho mysl byla na hony vzdálená realitě. Když v tom bouře ustala.
Hory byly odjakživa proslulé svou proměnlivostí. Zuřivou bouři mohlo během pár hodin vystřídat počasí něžné jako pohlazení. Ovšem tentokrát bouřka zmizela znenadání. Nastalo ticho. Dotěrné, tíživé a naprosto nepřirozené.
Vrah zbystřil. Po těle mu bez zjevné příčiny přejel mráz. Za zády se mu ozvalo sotva slyšitelné zachichotání.
V mžiku byl na nohou. Nacvičeným pohybem ruky mrštil dýkou… a ta se zabodla do protější stěny. Bez odporu prošla poloprůsvitnou postavou, která se na něj nyní samolibě usmívala. Jeho povahové rysy mu ve většině případů zajišťovaly klidné a rozumné uvažování i v těch nejtěžších situacích, ale tentokrát žalostně selhaly. V tváří v tvář nedávno zemřelé ženě se v něm cosi zlomilo a on se úprkem vydal ke dveřím.
"Snad bys přede mnou neutíkal?" Neviditelná síla vraha zastavila v půli pohybu a nedovolila mu pohnout se ani o píď. Duch ženy k němu připlul blíž. Vraha ovanul zápach hrobek a rozkladu. Srdce se mu divoce rozbušilo. Téměř hrozilo, že se probije hrudníkem ven.
"Zabil jsi mě," zašeptala mu do ucha ledově chladným hlasem, "a já se přišla pomstít." Pokusil se pohnout rty, ale ty odmítly poslouchat.
"Chtěl bys mi snad něco říct?" naklonila hlavu na stranu v tázavém gestu. Rty povolily a on ze sebe vychrlil proud slov:
"Prosím! Ne! Já se polepším! Změním se! Prosím!" Mrtvá se pronikavě zasmála.
"Změníš se? K čemu by mi to bylo? Já už jsem mrtvá, to ničím neodčiníš ani nezměníš. Nuže, nyní zjistíme, zda ve tvém těle opravdu převažuje černá žluč…"
Nekonečně dlouho se pak horami nesl pouze vřískot, při němž tuhla krev v žilách…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama