DSS: Dvacátá první kapitola

6. ledna 2016 v 16:41 | Mira
První kapitola v roce 2016! Smějící se


Kapitola dvacátá první

"Když jsem sem přijel poprvý, vůbec nikoho z nováčků jsem neznal. Šoupli mě na pokoj s klukem, kterej se choval podobně jak ty než ses rozkecala: věčně mlčel, ignoroval okolí a vytáčel mě s tím, jak pořád jen čuměl do knížek. A ten jeho nezlomnej klid! Jmenoval se Gabriel Archer. Můj další spolubydlící byl užvaněnej zrzavej blbeček."
"Clem?" hádala.
"Jasný, kdo jinej. Ten zase věčně žvanil. A hrozně chrápal, jen tak mimochodem. No, ale po čase jsme se líp poznali a stali se z nás kámoši. A Gabriel nám představil svou ségru, dvojče. Chloe. Chloe byla… úžasná. Krásná, milá, vtipná a chytrá, ale měla v sobě jiskru, takovej vnitřní oheň, kterej Gabrielovi chyběl. Její brácha měl prvně dost námitek, když jsme spolu začali chodit, ale nikdo ho neposlouchal a on se s náma smířil. Byli jsme stejně staří a společně jsme dokončili výcvik. Většinu misí jsme taky měli společnou. Zkrátka jsme byli taková nerozlučná parta do nepohody. A pak…" Gideon se odmlčel. Dela vyčkávala a studovala jeho obličej. Špičkou boty jej šťouchla do lýtka.
"A pak?" vybídla jej jemně.
"Říkal jsem, že Chloe byla milá. Jenže ona byla i hrozně citlivá a drásalo ji, když viděla všechny ty umírající lidi. Dokonce se jí příčilo i zabíjení nemrtvejch. Rozhodla se, že s tím sekne. Chtěla odejít a stát se léčitelkou. Přála si pomáhat lidem. Jasně, my ji v tom podporovali, ale s Clemem jsme ji ukecali ještě na jednu misi. Rozlučkovou. Mělo to být lehký, bezpečný, ale něco se sakra zvrtlo." Na chvíli musel přestat a nabrat dech. Na plicích se mu usadila hrozná tíha. Dela jej znovu šťouchla. Nebylo to kdovíjak povzbudivé a konejšivé gesto, ale jemu stačilo. Uklidnil se.
"Nastal hroznej zmatek, všude se bojovalo a Chloe se ztratila. Pak zmizel i Gabriel, nejspíš se jí vydal na pomoc. Ostatní se chtěli stáhnout do bezpečí a museli mě odtáhnut násilím, protože jsem tam ty dva nechtěl nechat. Už jsem je nikdy neviděl."
"Je mi líto, že zemřeli," špitla. Nešťastně zavrtěl hlavou.
"Ty to nechápeš. Já doufám, že jsou mrtví. Jejich těla se nikdy nenašla. Nevíš, jaký to je, žít s myšlenkou, že lidi, na kterejch ti tolik záleželo, se možná proměnili. Že jsou někde tam venku a jediný, co se jim honí hlavou, je touha po lidským mase. Kdykoliv jdu na misi, děsím se toho, že někde zahlídnu Chloe, prolezlou červama, s hníjící kůží a kdovíčím ještě."
"Gideone…" Podívali se na sebe.
"Víš, ty jsi Chloe docela podobná. Teda, když tě teď znám, tak už ve vás tolik podobnosti nevidím, ale tenkrát, když jsem tě zachránil, jsem v tobě viděl ji. Musel jsem tě zachránit. Kdybys tam před mýma očima umřela, bylo by to jako ztratit Chloe podruhý. Jenže pak mě popadl vztek, protože jsem si uvědomil, že nejsi ona. Štvalo mě, že nějakou cizí holku jsem dokázal zachránit, ale Chloe ne. Proto jsem na tebe byl tak hnusnej. Za to se dodatečně omlouvám…" Dela pokrčila rameny. Nevěděla, co na všechny ty nové poznatky říct. Nikdy nebyla dobrá v citových záležitostech. Ticho se prodlužovalo a začínalo být trapné. Horečně přemýšlela nad inteligentním vyjádřením, když se Gideon zvedl a oprášil si kalhoty.
"Kam jdeš?"
"Na pokoj. Jsem docela unavenej. Na jeden večer bylo toho dojemnýho žvanění až moc. Brou noc." Zabořil ruce do kapes a loudavou chůzí se od ní vzdaloval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama