Vypadá to jako nějaká prastará svatyně. Všude po stěnách jsou vyobrazeny různé reliéfy znázorňující nám neznámou bohyni. Upřímně, většina reliéfů je docela násilných a temných. Fuj. Odvrátím pohled a soustředím se na cestu. Moje světlo je slaboučké a všemu dává přízračný nádech. Moji společníci jeho vlivem vypadají jako parta duchů.
"Slyšíte to taky?" ozve se po dlouhé době Tory. Zastavíme. Pozorně poslouchám. Opravdu se cosi ozývá z bludiště starých chodeb. Hlasy. Tiché, mumlavé hlasy. Nerozumím slovům, která pronáší, ale mrazí mě z nich po celém těle.
"Tory, pojďme pryč," zaprosím. Tory mě ale nevnímá. Místo toho se ujme vedení a směřuje neúprosně dál, zatímco mně se žaludek strachy svírá.
Chodba ústí do nějaké velké místnosti. Nahlédneme dovnitř. Proboha! Jsou tam…
1. nekromanti.
2. čarodějnice.


