Do určitého okamžiku to probíhalo dobře. Za to teď…
Nikdy jsem netušila, že se obyčejní kejklíři dokážou bít tak zuřivě. Bijí se, ale nikoho se nesnaží zabít. To se o banditech říct nedá. Naštěstí je tahle kočovná společnost sestavená z lidí, kteří jsou hbití a mají rychlé reflexy.
Držím nerozhodně svou hůl. Tak ráda bych pomohla a ne se jen krčila za vozem. Mohla bych udělat kouzlo. Jen malé kouzlo. Mávnu holí a kořeny nejbližších stromů chňapnou po několika banditech a uvězní je v pevném sevření. Skvěle, to mi vyšlo. Tak dál Zamířím holí na zem a ta se pod nohama útočníků promění v tekuté písky, do kterých se nezastavitelně propadají. Zastaví se až v okamžiku, kdy jim kouká jen hlava. Na zbytek nestačím nic vymyslet, protože se rozutečou. Jak málo stačí, aby lidé vzali do zaječích.
"To bylo výborné, má paní!" pochválí mě uznale Leo a přejde k jedné vykukující vousaté hlavě. Probíhá mezi nimi rozhovor. Leo v jednom okamžiku přitiskne ostří své dýky k banditově hrdlu a muž mu něco spěšně povídá. Leo spokojeně pokývá hlavou a vrátí se k nám.
"Blízko je jeskyně napěchovaná nakradenými cennostmi. Kdo ji půjde se mnou hledat? Má paní? Výborně! Jdeme!" Vždyť já jsem nic neřekla!


