DSS: Dvacátá sedmá kapitola

9. března 2016 v 20:29 | Mira
Dneska celkem spěchám, protože mám ještě dodělávat prezentaci na zítřejší hodinu anglčtiny, takže si odpustím dlouhé komentáře. Vím, že je tahle kapitolka hrozně krátká, ale chtěla jsem ji utnout v "napínavém" okamžiku. Btw DSS už přesáhlo neuvěřitelných sto stran ve wordu! Smějící se Tato konkrétní kapitola zabírá strany 74 a 75.


Kapitola dvacátá sedmá

Dele v průběhu let prošlo rukama několik starých dívčích románů. Vesměs měly tak zažloutlé, ušpiněné a vypadané stránky, že navenek působily jako vysloužilá kronika lidských dějin. Při jejich četbě se k Dele dostal obsah tak sladký, že jí rapidně vzrostla hladina cukru v krvi a ona se začala obávat cukrovky. Hrdinky těchto románů své první polibky popisovaly zhruba jako nekonečně dlouhé a krásné okamžiky, kdy vše ztichlo, čas se zastavil a okolní svět zkrátka přestal existovat.
Dela se v duchu ptala, proč ona musí být výjimka. Nejenže jí polibek nepřipadal dlouhý, vlastně sotva si ho pořádně uvědomila, Gideon už se zapojil do obrany, ale navíc okolní svět vnímala až děsivě intenzivně. Dorážely na ni všechny hluky i pachy a ona polibek vnímala jen napůl.
"Zatraceně nestůj tady jak solnej sloup a střílej!" Nějaký muž do ní strčil. Vzpamatovala se. Sáhla do toulce po prvním šípu. Přiložila jej tětivě a zamířila. Vystřelila. Šíp prolétl těsně kolem hlavy jednoho Běžce. Její jindy perfektní muška se ocitla v troskách. Gideon ji naprosto rozhodil. Potřásla hlavou. Musí se soustředit. Další pokus se setkal s úspěchem. A další taktéž. Přes všechnu jejich snahu se však nemrtvá masa valila dál. Nikdo z nich ani nevěřil v jejich zastavení. Oni jen získávali čas.

***

Mary, Sophia a Simon netušili, jak se dostali do takové situace. V jednu chvíli prostě chvátali liduprázdnou uličkou, v tu další již čelili útoku. Nemrtví se u nich objevili nečekaně. Asi jako blesk z čistého nebe.
Mary neúnavně vířila ve spletitém a smrtícím tanci. Nezastavovala se. Kdyby ano, čekala by ji smrt. Slizké, studené ruce se jí dotýkaly. Snažily se ji polapit do zkázonosného sevření. Čelisti s vykotlanými zuby a prohnilými dásněmi netoužily po ničem jiném než jejím mase. Myslela, že bude vyděšená. Jenže nebyla. S klidem se mezi nimi proplétala a umně využívala svého meče. V duchu stále dokola děkovala Bohu za Theressu, Ammirase a další. Jen díky nim a jejich profesionálnímu výcviku se držela. I Simon situaci zvládal. K jejímu neutuchajícímu překvapení to byla Sophia, kdo panikařil.
Blondýnka se znatelně chvěla a zbraní máchala náhodně kolem sebe. Panika jí naprosto zatemnila mysl. Přitom právě Sophia vždy na základně vyzařovala neochvějnou sebedůvěrou. Jenže tohle se jejich tréninku na nemrtvých zbavených čelistí nepodobalo ani v nejmenším. Mary viděla, jak se k otřesené Sophii blíží zezadu jedna ze stvůr. Varovat ji by nemělo cenu. Její tělo reagovalo samo. Nohy ji samy nesly spolubojovnici na pomoc. Ovšem sama tím ztratila kontrolu nad svým okolím. Zaječela, jakmile jí čísi zuby proťaly kůži na paži. Ještě víc zavřeštěla, když ty samé zuby vyrvaly kus masa. Bolelo to. Tak strašně moc. Dívčin křik se spojil se sténáním nemrtvých a vytvořil děsivou kakofonii.
Zatěkala pohledem k Simonovi. Nenacházel se ve výhodném postavení. Sám měl co dělat. Na stále chlapeckém obličeji se mu perlily kapičky potu. Ve tváři se mu promítala nevýslovná hrůza a lítost.
Sophiiny oči se rozšířily šokem. Jí samotné se nic nestalo. Nemrtví ucítili čerstvou krev a šli po ní. Sophia v hlavě kalkulovala. Nabízely se dvě možnosti.
První z nich - pokusit se pozabíjet zbytek nemrtvých, aby Mary zaživa nerozsápali. Tím by se se Simonem vystavili nebezpečí. Riskovali by pro někoho, kdo už je stejně mrtvý. Za to druhá možnost…
Sophiina tvář ztvrdla. Je nutné přinášet oběti.
"Simone, mizíme odsud…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama