DSS: Třicátá devátá kapitola

22. května 2016 v 21:12 | Mira
No, když už mám dopsáno, tak teda bude DSS i dneska Smějící se Za chvilku bude i TMI tag. Literární deníček dneska asi (určitě) nestíhám.


Kapitola třicátá devátá

Usmívala na něj jako idiot. Její zelené oči se třpytily. Carael se zašklebil.
"Neříkala jsi, že tady někoho hledáš?" připomněl jí a vyčkal, dokud se nepostavila.
"Jo, to hledám," souhlasila.
"Tak proč jsi tady seděla jak hromádka neštěstí?"
"Protože…protože… to je jedno! Co tady vlastně chceš?" Trefná otázka. Sám sobě tvrdil, že důvodem, proč za ní vyrazil, je jednoduše fakt, že by se v prázdném bytě uhryzal nudou a s ní by mu mohlo být o malinko lépe. Navíc přece jen věděl o osudu její kamarádky. Zbytečky svědomí mu velely zavést ji k jejímu narychlo zhotovenému hrobu.
"Chci ti něco ukázat."
"To je moc hezký, ale já nemám čas."
"Věř mi, tohle tě bude fakt zajímat. Týká se to tý tvojí kámošky, co hledáš." Vykulila na něj oči. Po úsměvu nezbylo ani památky.
"Cože?"
"Neptej se a prostě pojď se mnou," vyzval ji netrpělivě.
"Vždyť jsi říkal, že jsi ji neviděl!" obořila se na něj.
"Lhal jsem," přiznal jakoby nic. Přimhouřila oči a zatvářila se jako vrah. Copak si vážně myslela, že jej vyděsí? Jako by se snad mohl bát takové holčičky.
"Lhal," zopakovala tichým, zlověstným hlasem.
"Jo a varuju tě: nech si svoje výbuchy vzteku pro někoho jinýho. Taky se na tebe můžu vykašlat a ukázat ti leda kulový."
"Jak si mám nechat svoje výbuchy pro sebe, když jsi mi kecal o tak závažný věci!" Bylo bláhové si myslet, že by jeho lež přešla jen tak. Carael se vnitřně obrnil proti všemu, co se mu Dela chystá říct. Ta pro jednou nijak nekrotila svůj slovník, díky čemuž si Carael vyslechl opravdu zajímavé věci.

***

Mapeste se radostně prosmýkla kolem nečinných nemrtvých. Na její přítomnost, která by je jindy vydráždila k nepříčetnosti, nereagovali. Gaexor měl pravdu. Opravdu Navrátilcům začíná nový život. A lidem ten jejich končí…
"Sláva Lilith!" zvolala zplna hrdla a zasmála se. Tak volně a skvěle si nepřipadala snad ani zaživa. Teď jen najít Caraela, aby s ním mohla toto štěstí sdílet. Kampak se jen její bráška poděl?

***

Tak moc zuřila. Divila se, že emoce takové úrovně nezískala fyzickou podobu. Její vztek se klidně mohl zhmotnit jako plameny, které by z toho mizerného lháře udělaly pěkně křupavou pečínku. Tu by Dela se zvráceným potěšeným klidně nemrtvým naservírovala na stříbrném podnosu.
Carael šel před ní, klidný a nevyvedený z rovnováhy, zatímco ji bolelo z křiku hrdlo. Vodu samozřejmě dávno vypila. Její naděje se upíraly k boxům se zásobami roztroušenými všude možně po Troskách. Ty zde zanechávala Legie kvůli svým členům. Daly se tam najít jen drobnosti. Ale voda v boxech nikdy nechyběla.
"Kam to vlastně jdeme?" odhodlala se na něj promluvit.
"Uvidíš," odpověděl úsečně. Výborně, uraženost jej stále nepřešla. Dela nechápala, jakým právem se opovážil urazit se. On jí lhal. Zatajil pře ní něco důležitého. Na druhou stranu… zachránil ji, pomohl jí a nakonec se rozhodl svou lež napravit a vydal se za ní. A ona jej počastovala nadávkami takové ráže, že se za ně bude stydět do konce života.
Zpočátku jí vztah s Caraelem připomínal její začátky s Gideonem. Taky se nemohli vystát a vjížděli si do vlasů každou chvíli. Jenže s Caraelem to bylo jiné. U Gideona věděla, že se jej nemusí bát, ať už dělá nebo říká cokoliv. Věděla, že Gideon Silver by jí nikdy neublížil. Za to Carael…
Někdy ji opravdu děsil. Například, když ji vystrčil z okna. A stále z něj cítila jistý chlad a odtažitost. Vystavěl kolem sebe neviditelný obranný val, který ho držel mimo její dosah. Navíc naprosto netušila, jaké reakce se od něj dočká. Nedal se předvídat. Ke všemu z něj cítila něco zvláštního. Nedokázala to definovat, avšak věděla, že se jedná o cosi nebezpečného.

***

Během cesty se na ni několikrát ohlédl. Přišlo mu zvláštní, že zrovna ona zůstává potichu. Nestěžoval si. Poprvé mu dala pokoj. Setrvávala zahloubaná v myšlenkách a tak ji Crarael pro vlastní dobro také nechal. Upřímně ani netoužil s ní komunikovat, ne po všech těch urážkách.
Konečně spatřil cíl jejich společného putování. Zastavil. Dela očividně nevnímala, takže narazila přímo do jeho zad. Carael zasyčel, jakmile se jej dotkla. I přes vrstvy oblečení cítil lákavý žár Deliny kůže a přirozenost mu velela okamžitě ji zbavit života. Ztěžka se nadechl a vydechl.
"Proč stojíme?"
"Protože jsme na místě." Aniž by se na ni otočil, ukázal na meč zabořený do zkypřené půdy. Dela jej obešla a zadívala se na meč.
"Ten patří Legii," uvědomila si okamžitě.
"Jo." Rychle se na něj obrátila. Ve tváři jasně vepsaný šok.
"Chceš mi říct, že to je…"
"Hrob tvojí rusovlasý kámošky." Zajímalo jej, jaké reakce se dočká tentokrát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama