DSS: Třicátá sedmá kapitola

18. května 2016 v 22:09 | Mira
Když jsem tak při zpětném pročítání poslední napsané kapitoly DSS uvažovala, jakým směrem se bude příběh dál ubírat, tak jsem se rozhodla, že zbytečné natahování by nemělo smysl. Napsaných mám čtyřicet šest kapitol, což je docela úctyhodný počet, a myslím, že tak dvě maximálně tři kapitolky plus epilog a balím to. Samozřejmě s tím, že bude druhá "kniha". No, ale to vlastně není náplní tohoto článku. Užijte si kapitolu Usmívající se


Kapitola třicátá sedmá

"Už ses uráčila vyhrabat z postele?" Dela si Caraelova útočného tónu nevšímala. Když byla rozespalá, nedokázalo ji rozházet vůbec nic. Ani Caraelova protivnost.
"Jak dlouho jsem spala?" zajímala se.
"Co já vím. Nezajímá mě to a navíc jsem byl venku. Pro jídlo." Carael zrovna zápasil s jednou konzervou. Ani pod nátlakem otvíráku víko ne a ne povolit.
"Jak ses dostal ven?" zajímala se. Posadila se k jídelnímu stolu naproti němu.
"Sešplhal jsem po budově, jak jinak asi?!" Vztekal se. Nespolupracující konzerva jej dopálila. Dela se tiše bavila.
"A nemrtví?"
"Se podívej."
"Teď jsem si sedla. Ukaž, nemůžu se na to dívat." Chopila se otvíráku i konzervy.
"Nemrtví dole už nejsou. Nebylo těžký je zabít." Dela jej sotva vnímala. Veškerou pozornost upírala na nevábný obsah konzervy, kterou bez potíží otevřela.
"No fuj, to je odporný," zaškaredila se.
"Nebuď vybíravá a raduj se, že jsem sehnal aspoň něco."
"Vždyť to smrdí! A je to slizký! A co je ta hnusná břečka? Dá se to vůbec jíst?"
"Když nemáš hlad…" Carael se natáhl po její konzervě, avšak Dela ji přisunula blíž k sobě. Popravdě umírala hlady. Zásoby ze základny dávno skončily v jejím žaludku. Jiná možnost, než oslizlé fazole, nebyla.
"Hej, kliď se od mých fazolí!" Podal jí lžíci a Dela se pustila do jídla. Nakonec to nechutnalo zase tak hrozně. Přece jen je hlad nejlepší kuchař.
"Mám ti taky jednu otevřít?" Všimla si, že její společník nejí a připadala si hloupě.
"V pohodě, já jedl už venku," mávl rukou. "Teď bych si pro změnu zdřímnul zase já, jo?"
"Jasný."

Po jídle neměla co dělat. Carael spal, v bytě se nenacházelo nic, co by ji zabavilo. Vlastně klidně mohla odejít a pokračovat v hledání Mary. Jenže opustit Caraela bez jediného slova jí připadalo nanejvýš nevděčné a nevychované.

***

"Víš jistě, že chceš jít sama?" ujišťoval se Gaexor snad posté. Mapeste jeho ptaní začínalo rozčilovat.
"Jen jdu hledat Caraela, není na tom nic, co bych nezvládla. Nemáš se čeho bát, budu zpátky dřív, než se naděješ. "
"Dobrá. Buď opatrná, Mapeste."
"Ano, mami," odpověděla ironicky. Gaexor se neurazil. To na něm obdivovala. Ať se chovala jakkoliv, nikdy se na ni nezlobil. Na rozdíl od bratra, který z jejích výkyvů nálad mnohdy šílel.
Mapeste opustila Hnízdo.

***

Samozřejmě nespal. Jeho tělo spánek nejenže nepotřebovalo, ono jej přímo odmítalo. Jen nemínil pobývat v Delině přítomnosti více, než bylo nutné. Navíc potřeboval přemýšlet. Nehodlal se vrátit do Hnízda. Ale přežívat v nepoužívaných bytech také neměl v plánu. Toužil se úplně distancovat od Navrátilců, vymanit se z Lilithina vlivu. Možná opustit Trosky. Jenže Mapeste by s ním nešla. S Lilithinými plány se naprosto ztotožňovala. A neopustila by Gaexora, ačkoliv pochyboval, že jej miluje. Spíše se pouze vyžívala v jeho pozornosti.
"Ty nespíš?" Šlehl po ní otráveným pohledem.
"Nemůžeš mě aspoň na pět minut přestat otravovat?"
"Tak hele, já jsem jen šla do svýho pokoje. Nemůžu za to, že musím projít přes obývák."
"Tak projdi a nech mě být." Napadlo jej naznačit Dele, že když venku už nečíhají nemrtví, tak by se mohla spakovat a jít si po svém. Nemá tady co pohledávat. Carael netoužil po ničí přítomnosti. Pokud mohl soudit, ani on Dele zrovna do noty nepadl.
"Vlastně když jsi vzhůru, tak bych s tebou ráda o něčem mluvila."
"Nemůžeš si na pokec najít někoho jinýho."
"Ráda bych, ale poblíž jsi jen ty nebo nemrtví. Ani jedno není zrovna příjemný. A buď v klidu, jen jsem ti chtěla poděkovat a rozloučit se." Carael povytáhl obočí. Tohle nečekal.
"Rozloučit?"
"Jo však víš, ne. Rozloučení - taková ta věc, kterou lidi provádějí, když někam odcházejí."
"Odcházíš?" Zatvářila se, jako by komunikovala s úplným idiotem.
"Jo, Caraeli, odcházím. Jak jsem říkala, mám ještě nějakou práci." Založila si ruce na prsou.
"Práci? Pche, co takový pískle jako ty může mít za práci?" Ne, že by mu na tom záleželo, šlo pouze o to Delu provokovat.
"Sice ti je po tom kulový, ale třeba mi můžeš pomoct. Hledám jednu holku. V mým věku, taky členka Legie. Drobná, rusovlasá. Potulovala se tady ještě s jednou blondýnou a klukem. Neviděl jsi ji náhodou? Ona… ona může být i nemrtvá…" Všiml si, jak skleslá najednou byla. V hlavě mu šrotovala kolečka, až do sebe nakonec zapadla. Ta holka, kterou zabil, přesně seděla jejímu popisu. Otázkou bylo, zda o tom Dele říct, či nikoliv. Pokud jí nic nepoví, ona bude marně pátrat. Pokud jí však vše řekne, může z její strany přijít i pěkně bouřlivá reakce. Určitě by se pídila po všech informací, tudíž by se musel podělit i o to, že tělo její kamarádky odtáhl a zakopal na náhodném místě. Místo jejího posledního odpočinku neoznačil žádným náhrobkem, nýbrž jen dívčiným mečem ledabyle zapíchnutým v měkké půdě jakési mrtvé zahrady. Připadalo mu to důstojnější, než nechat mrtvolu povalovat na ulici.
Uvědomil si, že stále čeká na odpověď. Carael se nadechl. Rozhodl se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama