Dědictví: 1. kapitola

22. června 2016 v 23:44 | Mira
Osobně nerada soudím povídky jen podle prologů. Ty se ne vždy povedou. Kolikrát už jsem četla prolog, který mě nezaujal, ale zbytek příběhu byl peckový. Z toho důvodu je tady spolu s prologem první kapitola Usmívající se



Kapitola I. - Dva mágové

Dešťové kapky nemilosrdně bušily do už tak dost promáčených ulic. Obloha připomínala zamračenou, kalně šedou masu rozprostírající se ve volném prostoru mezi střechami domů. V takovémto mizerném, vodou nasáklém dni by obyčejně člověk nepotkal na ulici živou duši ani na tak hustě obydleném místě, jako byl Lados. Dnes se však městem pohybovala dvojice postav, mágů, soudě dle zdobených rouch. Procházeli ulicemi tiší a nenápadní jako stíny. Kapky vody se zastavovaly dobrého půl metru nad nimi a tříštily se o pouhým okem nespatřitelnou magickou bariéru, díky níž zůstávali muži v suchu.
"Abych měl naprosto jasno, Viscardi. Co přesně se v tomto město stalo, že jsi sem vážil cestu ty, arcimág, osobně?" promluvil po dlouhé době arcimágův vysoký společník s dlouhým šedivějícím plnovousem. Společně ušli několik dalších kroků, než se Viscardi rozhodl odpovědět.
"Vydrž ještě chvíli, příteli, a uvidíš sám," pravil vyhýbavě. Vedl druhého mága spletitým bludištěm postranních uliček. Každé, byť sebelepší město, má svou odvrácenou stranu v podobě chudinských čtvrtí. Ladoská chudinská čtvrť páchla hůř, než roky nečištěná hradní latrína a to jí tímto výrokem člověk ještě lichotil. Ve vzduchu se vznášelo utrpení a zoufalství, které na mágy dotíralo ze všech stran. Kolem nich proběhlo několik vypasených krys. O několik uliček dál slyšeli nářek.
"Odporné místo," zhodnotil mág znechuceně. Nos a ústa si překryl kapesníkem.
"Ti lidé za to nemohou, Remisi, měj s nimi trošku soucitu," vytkl mu Viscardi mírně. Remis cosi neurčitého zamumlal do jemné látky kapesníku. Šli dál.
"Farione…"
"Ano, také to cítím. Velké množství zbytkové magie. Už budeme u cíle."
"U všech bohů, co se tady mohlo stát?!" Remis zalapal po dechu a nedůstojně vytřeštil oči. V šoku upustil svůj kapesník, kterého se chopil vítr a nesl jej vstříc nebi. Oba muži hleděli na velký, rozšklebený kráter, jehož střed stále pokrývala do ruda rozžhavená hornina. Ani jeden z nich nepochyboval, že na jeho místě kdysi stávaly nuzné domy chudých.
"Zdá se mi to, nebo opravu vidím několik-" Remis se sám zarazil a odvrátil pohled.
"Několik zuhelnatělých těl? Ano, obávám se, že tě zrak nešálí," přikývl chmurně arcimág.
"Lados je pod ochrannou Spolku dyležských mágů, žádný divoký mág by si nedovolil -"
"Tohle není dílo divokého mága," opravil jej Viscardi, ač se zdálo, že myšlenkami je někde jinde.
"Pokud ne divoký mág, pak kdo?"
"Někdo s velkou mocí, kterou však nedokáže sám zvládnout. Někdo, kdo potřebuje naši pomoc."
"Chápu, ovšem takový úkol jsi mohl dát mágům nižších kategorií a nemusel jsi vážit cestu ty."
"Musel." Remis se zamračil. Zjevně se snažil celé situaci přijít na kloub, i když zatím bez valného úspěchu.
"Naprosto netuším, oč tu jde," přiznal neochotně. Viscardi se pousmál.
"Mám dokonalou představu o tom, kdo napáchal tyto škody. A tuším, že ten někdo bude potřebovat poněkud… delikátnější přístup." Arcimág znovu vyrazil. Tentokrát energicky, díky čemuž brzy nechal kráter i Remise daleko za sebou.
"Jak to myslíš, Farione? Hej! Tak moment přece! Zastav!" Remis vztekle podkasal zlatorudé roucho a rozběhl se, vděčný za to, že jeho nedůstojná situace díky dešti nemá žádné svědky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama