Vílí kruhy (Tereza Matoušková)

24. června 2016 v 23:08 | Mira
Oficiální anotace:
Když bohové z Aze zničili svět na Souši, stvořili si nový pod mořem - ponuré místo osvětlované mechanickým sluncem. Po tisíciletích, během nichž v Podmoří vznikla rozvinutá civilizace, se objevila nová božstva. Otevřený konflikt mezi dvěma pantheony skončil křehkým příměřím. Místo rozkvětu však přichází další krize.

Po hravé odbočce Hladových přání se Tereza Matoušková vrací k událostem na velkém jevišti Podmoří. Mechanické slunce pohasíná, staří bohové se zavřeli ve svých příbytcích a mladé příliš tíží hříchy minulosti. Podmořské národy si tak musí pomoci samy. Kolují zkazky o moci, která dokáže udržet zmírající vegetaci i bez slunečního světla. Vládnou jí Víly, zahořklé bytosti, které se nikdy nesmířily se zánikem života nad hladinou. Osud ostatních kultur je nezajímá a jejich kouzla se živí krví.

Schyluje se k válce, která nebude mít vítězů.


Recenze:
Vílí kruhy jsou druhou knihou Terezy Matouškové, kterou jsem přečetla. Dá se tedy říct, že její knihy příliš načtené nemám, jsem ovšem věrný čtenář jejího blogu, kam brousím ráda a s chutí. Už v recenzi na Hladová přání jsem zmiňovala, že mě její články baví. S jejími knihami tomu není jinak.

Tereza Matoušková je autorka s velice osobitým stylem psaní. Její tvorba je syrová a temná, okořeněná mnohdy drsným humorem. Navíc je její fiktivní svět Podmoří řazen do tzv. arcanepunku, tedy do jakési směsky fantasy a techniky. S tímto žánrem se moc často nesetkávám. Lépe řečeno vůbec nesetkávám, což je docela škoda a měla bych si nějaké takové knihy sehnat, protože takové spojení je zajímavé a je radost ho číst.

V předchozím odstavci jsem nakousla autorčin fiktivní svět. Pojďme se tedy podívat na zoubek právě jemu.
Jak jsem řekla, Podmoří spadá do arcanepunku. Suma sumárum to znamená, že ač se jedná o fantasy svět, magie i přes svou důležitost není hlavní doménou a vrchním tahounem. Podmoří je totiž také závislé na technice. A když technika selže, dojde k velké šlamastyce, jak vypráví právě tento příběh.
To, že má autorka svůj svět promyšlený a dává to v této knize na odiv, je skvělé, ovšem zároveň to považuju i za dvojsečnou zbraň. Zatímco fanoušci budou nadšení, že se dozvídají nové reálie z tohoto světa a nachází různé narážky z autorčiných předchozích knih, Podmořím dosud nepolíbený čtenář se dostane do celkem nepříjemné situace. Člověk bez dostatečných informací minimálně několik prvních kapitol bude zmatený a může se stát, že knihu kvůli tomu odloží a víckrát se k ní nevrátí. Proto bych považovala za vhodné nejprve prošmejdit autorčin blog, něco málo si o Podmoří načíst a teprve po té se pustit do knihy.

Hlavní složkou Vílích kruhů jsou samozřejmě postavy. Kromě starého známého čtyřlístku Atalan, Femorian, Kerdea a Zorena se na scéně objeví i naprostí nováčci. Z nových tváří bych vyzdvihla Ladonu, protože s ní souvisí jedna z mála výtek, které na knihu mám. Ladona je mladá Víla, která byla v nízkém věku unesena ze své domoviny a prodána do nevěstince. Zprvu jsem si myslela, že právě ona bude primárním vypravěčem příběhu. Avšak po pár kapitolkách se naprosto vytratila a v pozdějších fázích knihy se jí dostávalo jen malého, téměř nicotného prostoru. To je ale hrozná škoda. Myslím, že autorka by měla dávat prostor i jiným postavám než ústřední čtveřici. Ladona není marný charakter a jistě by se dala vymyslet i dobrá zápletka s ní v hlavní roli.
Na druhou stranu díky tomu, že se opět příběh točí kolem čtyř mocných mágů známých z autorčiny předchozí tvorby, se čtenáři naskytla možnost vidět je zase v trošku jiném světle a odkrýt další vrstvy jejich charakterů.
Právě díky Vílím kruhům jsem si oblíbila Kerdeu, kterou jsem během Hladových přání naprosto nesnášela. Myslím, že v Hladových přáních ji autorka nepodala zrovna nejlépe. Zato tady Kerdea vážně zaválela. Maličko mě mrzelo, že ji Tereza Matoušková při některých poněkud lechtivějších scénách dělala dost lacinou, čímž u mě snižovala Kerdeinu hodnotu.
Atalan a Zorena se svým divokým vztahem nezklamali. Ti dva mezi sebou vedou tak živé dialogy, že působí téměř jako živí.
Jediná postava, která se mi v podání autorky tentokrát vůbec nelíbila, je Femorian. Je to zvláštní, v povídkách a Hladových přáních byl mým oblíbencem. Nevadilo mi, že se chová jako studený čumák. Jenže autorka z něj div neudělala druhého Christiana Greye. Některé kapitoly se klidně mohly jmenovat Padesát odstínů Femoriana.

Samotný děj mi přijde zajímavý. Proplétají se v něm různé dějové linky, nechybí akce a pořádné zvraty. Autorka navíc napínavé, akční scény prokládá mytologií a popisy, čímž vše drží v rovnováze. Jen by kniha mohla být trošku delší a jisté části více propracovanější. A na tak útlou knížku by se mohlo snížit i množství sexuálních pasáží, které by klidně mohly uvolnit místo něčemu důležitějšímu.

Sečteno, podtrženo dohromady to dává čtyři hvězdy.

Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama