Dědictví: 9. kapitola

17. srpna 2016 v 23:11 | Mira

Ke kapitole poznámky nemám, jen chci oznámit, že v pátek místo Naslouchače vyjde recenze na Dvůr trnů a růží, který jsem úspěšně přečetla. Jsem moc líná to opravovat v menu blogu Smějící se


Kapitola IX. - Odpad společnosti

Uběhlo několik dní. Remis Ramuner netušil, jaká situace vládne doma. Jen doufal, že Kaylinina výuka pokračuje bez potíží. Ještě více doufal, že potíže se vyhnou i jemu samotnému. Ačkoliv vzhledem k místu jeho nynějšího pobytu o tom silně pochyboval.
Městečko Geador se nacházelo na těch nejnižších příčkách společnosti. Nejenže poskytovalo domov pobudům, zlodějům a vrahům, prostor za jeho zdmi si rovněž oblíbili i divocí mágové. Upřímně řečeno, Geador byl tím posledním místem, kam by se člověk chtěl vypravit. Na slušného člověka zde nečekalo nic dobrého. Na člena Spolku dyležských mágů zde čekala jistá smrt. Velice krutá a pomalá, mimochodem.
Velemág Ramuner si toto vše dobře uvědomoval, proto postupoval s tou nejvyšší mírou opatrnosti. Rozhodně neměl v plánu položit život ve špinavé díře, rukou vyvrhela mágů a pro holku, kterou příliš nemusel. Ne, Remis Ramuner hodlal žít ještě pěkně dlouho.
Zcela výjimečně mu jeho vysoké postavení mezi mágy bylo překážkou. Proto před vstupem do města svou identitu ukryl pod ošuntělý plášť neurčité barvy. Kápě mu dokonale zakrývala tvář. Prozatím jeho maskování vyhovovalo. Nikdo si jej nevšímal. A tak se pohyboval ulicemi a hledal Dexi Luranis.
Dobře věděl, že arcimág měl další důvody, proč vyslat zrovna jeho. A proč za Dexi. Remis proklínal Fariona za otevření starých duševních ran. Arcimág si domyslel, že setkání a rozmluva mezi ním a Dexi proběhne v přijatelné úrovni. Tedy tak, že se nezabijí navzájem. Dalo se počítat s jistou dávkou násilí a boje, ovšem rozhodně ne se smrtí. Remise a divokou mágyni pojila společná minulost, na kterou se velemág urputně snažil zapomenout.
"Zatracený Farion," zamumlal si pro sebe.

Nálada Remise Ramunera bleskurychle klesala stejně jako zapadající slunce. Na tomto barbarském místě neměli ani dlážděné ulice, proto se mu boty z kvalitní kůže bořily do rozbahněné země. Uznal, že je čas skončit s procházením města a zkusit poptat se u místních. A kde jinde by mohli být lidé informovanější než v krčmě.

V městské části, kam se mnozí neodvážili vkročit ani za denního světla, konkrétně v jedné z bočních uliček zapáchající zvratky a močí, se krčila malá, zapadlá a od pohledu nevábná krčma U Vzteklého čokla. Ničím se nepodobala upraveným katoraským podnikům, na které byla radost pohledět a člověk se nemusel bát, že jej místní klientela zamorduje. U této krčmy se Remis Ramuner upřímně štítil dotknout i kliky u dveří, ovšem nakonec se překonal.
Po vstupu do podniku se jeho orientační smysl ocitl mimo hru kvůli hustému kouři. Neviděl si pomalu ani na špičku nosu. Rozeznával pouze zapálené a rudě žhnoucí konce dýmek a doutníků, které v kouřovém závoji připomínaly malinké majáky. Velemág zvyklý na poněkud dýchatelnější ovzduší se rozkašlal. Začaly mu slzet oči, kvůli čemuž viděl ještě hůře. Snažil se nevnímat podrážděné pohledy a kousavé poznámky štamgastů při své cestě napříč lokálem. Znaveně se usadil na židli k šenku. Musel vypadat opravdu bídně a nepatřičně.
"Co to bude?" Nevrle vyhlížející šenkýř se k němu neochotně přitočil. Zřejmě tu neexistovalo něco jako úcta k zákazníkům.
"Pivo," objednal si. Předpokládal, že víno, šampaňské či likér v těchto končinách ani neznají. Do minuty před ním přistál korbel.
"Jeden zlatej," poručil si šenkýř.
"Dám vám dva, pokud mi dokážete zodpovědět ještě pár otázek." Šenkýř si promnul šedivějící vous.
"Tři." Remis se jeho smlouvání pousmál, což šenkýř samozřejmě díky kápi nemohl zahlédnout.
"Dobrá. Dám vám jeden. Zbylé dva dostanete, až mi pomůžete." Šenkýřova ruka rychle chňapla po zlaté minci, kterou velemág položil na stůl.
"Ptej se, zakuklenče," vyzval jej.
"Jsou v tomto městě nějací divocí mágové?" Remis ztišil hlas co to šlo. Nepotřeboval, aby okolo sedící jejich rozhovor zaslechli.
"Jo, to ví každej. V tomhle městě žije kdejaká havěť."
"Znáte nějaké z nich?"
"Si piš, dyť vedu tudle krčmu. Znám snad každej ksicht ve městě, páč sem leze skoro každej." Velemág chápavě přikývl.
"Znáte divokou mágyni jménem Dexi Luranis?" Šenkýř se uchechtnul.
"Dexi zná každej. Taky s ní skoro každej chrápal." Velemág sebou při vyslechnutí druhé věty cuknul. Stále si Dexi pamatoval jako něžnou a nevinnou mladou mágyni. Bylo mu jasné, že se během let změnila, jistě k horšímu, přesto se přes tuto skutečnost těžce přenášel.
"Kde bych ji našel?"
"Máš s ňou taky nějaký plány, zahalenej? To je fuk, mně je to jedno. Když chvilu počkáš, dočkáš se jí. Chodí semka pravidelně, večer co večer. Stačí bejt trpělivěj."
"Dobře, děkuju. To je vše."
"Naval moje prachy." Remis Ramuner z měšce vylovil dva zlaté a věnoval je šenkýři. Zbývalo jen čekat.
Brzy se dveře krčmy otevřely znovu a za doprovodu tlumeného klapání podpatků k šenku přišla žena, kvůli níž se snížil k návštěvě Geadoru.
Dexi se usadila vedle něj v celé své sešlé kráse.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama