Dvůr trnů a růží (Sarah J. Maas)

21. srpna 2016 v 22:20 | Mira
O čem příběh je?
Feyřina rodina kdysi oplývala ohromným bohatstvím, jenže vlivem několika nešťastných událostí zchudla a byla donucena přestěhovat se do malé vesničky uprostřed ničeho a žít tam v bídě. Devatenáctiletá Feyre tak musí den co den vyrážet na lov do nebezpečných lesů, aby se postarala o své dvě starší sestry a zmrzačeného otce a dostála tak slibu danému své umírající matce.
Při jedné výpravě narazí na ohromného vlka a rozhodne se ho zabít navzdory tomu, že se může jednat o příslušníka vílí rasy ve zvířecí podobě. Nevědomky tak poruší prastarou Úmluvu uzavřenou mezi smrtelníky a nesmrtelnými vílami. O dva dny později si ji najde zvláštní zvíře a požaduje náhradu za zabitého vílího válečníka. Feyre má na vývěr ze dvou možností: buď sama musí zemřít a nebo odejít do vílí domoviny Prythianu a tam zůstat do konce svých dní.
Dívka samozřejmě zvolí druhou z možností a ocitá se tak v domě vílího šlechtice Tamlina.
Postupně odkrývá taje říše nesmrtelných a dozvídá se i o zlu, které se Prythianem šíří…



Recenze:
Americkou autorku Sarah J. Maas jistě netřeba dlouze představovat. Koneckonců její další knižní série, Skleněný trůn, se dočkala obrovského úspěchu i v našich končinách. Tentokrát si vzala na mušku pohádku Kráska a zvíře a stvořila povedený retelling, který také uchvátil čtenáře po celém světě.

Základní myšlenku Dvůr trnů a růží sice převzal z krásné pohádky, ovšem nečekejte nějaký miloučký, slaďoučký příběh s mluvícím nádobím a nábytkem. Krev, násilí a strach - to jsou základní stavební kameny této knihy. Samozřejmě je tu také láska, odvaha a přátelství, jenže ta první trojice vyznívá mnohem dramatičtěji, no ne? Jak to negativní, tak to pozitivní dobře vystihuje obálka knihy. Červená barva symbolizující lásku i bolest, vášeň i krev… ohromně poetické výtvarné zpracování.
Musím pochválit i vnitřek knihy. Každá nová kapitola začíná obrázkem trnů. Citu pro detail si vždy cením.

V této recenzi se přímo nabízí srovnávat Skleněný trůn a Dvůr trnů a růží, čehož také budu hojně využívat. Potěšilo mě, že autorka se slepě nedržela zajetých kolejí a kde mohla, tam Dvůr trnů a růží od Skleněného trůnu odlišila.
Vypravěčem je sama hlavní hrdinka, Feyre, tudíž je kniha psaná ich formou. V tomto nejsem vybíravá. Ich nebo er forma, budu spokojená s obojím. Ovšem ich forma mi vždy přišla - já nevím - osobnější? Jako čtenář tak lépe porozumím postavě, v podstatě jí přímo vidím do hlavy a dokážu se s ní sžít.
Feyre je navíc sympatická hlavní hrdinka. I když neuvěřitelně statečná, houževnatá a nezlomná, pořád lidská, takže k ní ich forma dobře sedí. Nedokážu si úplně představit Skleněný trůn psaný první osobou. Aelin je divoká, nezkrotná a zuřivá. Její myšlení by podle mě bylo jako smršť, takže by se nedostavil kýžený výsledek.
U první osoby však může být ošemetné využívat příliš mnoha popisů. Přece jen, kdo v hlavě pěje ódy na barvu něčích vlasů, dlouze obdivuje zdobení talířů nebo podrobně zkoumá látku šatů? Feyre ráda maluje, je to její milovaný koníček a v určitých chvílích v sobě umělkyni nezapře. Proto mi ani nevadila přehršel různorodých popisů, které brzdily děj.

Feyre je bezpochyby dobrá hrdinka, bohužel se to samé nedá říct o jejím mužském protějšku. Hlavním mužským protagonistou je vílí vladař Tamlin.
Sarah J. Maas evidentně trpí nějakou závislostí na vílách. Proč by ne. Svými vílami totiž boří zažité pohádkové stereotypy. Kdepak Amálka, kdepak Zvonilka. Ať vezmeme víly ze Dvora trnu a růží nebo Skleněného trůnu, setkáme se s dravými, divokými tvory s velice ostrými zuby a špetkou magie navrch. I když vílí muži se mi zdáli být malinko zženštilejší než jejich soukmenovci ve Skleněném trůnu. Docela trefný je tento obrázek:


Tamlin mi zkrátka nebyl sympatický. A když je vám jedna z hlavních postav nesympatická, není to vůbec dobré. Přišel mi hrozně majetnický, namyšlený a vůbec se mi nelíbil jeho pasivní přístup k nákaze ničící Prythian. Říše pomalu zmírá, její obyvatelé trpí a tady pan vílí válečník si sedí ve svém nóbl domě a čeká na nevyhnutelný konec. Ano, tomu říkám snaha o záchranu světa. Dávám ti like, Tamline, vážně.
Ani samotná milostná zápletka mezi Feyre a Tamlinem mi nepřipadala zrovna ideální. Autorka sice slibuje kopec romantiky, ale v tomto případě se spíš jedná o erotiku. Nejsem puritán a neodsuzuju to. Naopak opět chválím, jak autorka vybočila z řady a pořádně se odvázala. Vždyť která YA kniha se může pochlubit hrdinkou, která se nebojí sexu?
Každopádně o nějaké romantice nemůže být řeč. A vlastně ani tak úplně o lásce. Z větší části jde o pořádnou dávku chemie a přitažlivosti. Láska se objeví až mnohem později.

Naštěstí zbytek postav zabodoval. Zamilovala jsem si Luciena, který je asi takovým drzejším a vražednějším Lumierem z původní pohádky. Naprosto jsem zbožňovala dialogy mezi ním a Feyre.
Feyřinu rodinu jsem zprvu moc nemusela, ovšem později vyšly na světlo jisté skutečnosti, po nichž jsem změnila názor.
Ale mým absolutním favoritem je postava, která se objeví až později. Všechny knižní charaktery ji odsuzují, jenže nakonec právě on je ze všech nejlepší. Božský Rhysand. Nemůžu se dočkat druhého dílu, kde právě Rhys bude mít spoustu prostoru.

Kdybych měla říct, která knižní série od Sarah J. Maas se mi líbí víc, stoprocentně bych zvolila Skleněný trůn.
Dvůr trnů a růží je sice opět čtivý, jenže je v něm mnoho nadbytečných pasáží, které zdržují děj. Nemluvě o spoustě klišé.
Největším zklamáním pro mě byl konec a knižní záporák, respektive záporačka v tomto případě.
Konec knihy byl tak klišovitý, že víc to snad ani nešlo. Docela mi i připomínal jistou část z knihy Rozbřesk od Stephenie Meyer.
Záporačka mě zklamala z toho důvodu, že mi přišla jako úplná nicka. Nejprve kolem ní bylo velké pozdvižení a všichni vykládali, jak je to nejlítější bojovnice a kdesi cosi, a nakonec nic moc nepředvedla, kromě toho, že je sadistická mrcha. Její vzhled byl jako přes kopírák. Pokud jste četli Skleněný trůn, pak je věrnou napodobeninou Maeve. Víte jak u Sarah J. Maas poznáte mrchoidní vílí královnu, která vám ze života s největší pravděpodobností udělá peklo? Jednoduše! Každá taková musí mít zákonitě černé vlasy, bledou pleť, rudé rty a svůdnou postavu. Pozor na tyhle typy. Autorka mohla provést trošku změnu a dát jí, já nevím, třeba zrzavé vlasy. Černovlasí lidé nemusejí být vždy ti zlí.

I přes to všechno mě ale Dvůr trnů a růží neuvěřitelně bavil. Dlouho jsem promýšlela hodnocení. Nejprve jsem hvězdiček dala pět. Pak jsem si řekla, že pět hvězdiček si nechám až pro následující knihu, která bude jistě lepší.
Dvůr trnů a růží bych hodnotila tak 4,5 hvězdičkami, jenže tady půlhvězdičky nevedeme.

Hodnocení:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama