Trnový císař (Mark Lawrence)

12. srpna 2016 v 21:52 | Mira
Možná jste zaznamenali drobné změny na blogu. Nejedná se o nic velkého. I recenze se dočkali menších úprav. A tahle je první z "nové generace" Smějící se


O čem příběh je?
Po boku Honorouse Jorga Ankrata se potřetí vydáváme na dobrodružství po Roztříštěné říši v závěrečné knize stejnojmenné trilogie.
Jorg už v životě dosáhl mnohého, přesto před ním nyní leží jeho největší životní cíl: stát se císařem a pod svou vládou sjednotit země Roztříštěné říše.
Při cestě na císařský trůn k němu osud však nebude milosrdný a do cesty mu postaví množství překážek. Postavit se před Sněm ve Vídeňce a donutit Stovku panovníků, aby mu přenechali titul, po kterém každý z nich prahne, je tou nejmenší z nich. Nemrtvé vojsko se totiž dalo do pohybu a moc Mrtvého krále den de dne sílí. A právě Jorg z Ankratu je zřejmě jediný, kdo mu dokáže čelit.

Recenze:
Taky znáte ten divný, neidentifikovatelný pocit, když čtete poslední díl vaší oblíbené knižní série? Ve mně se obvykle perou dva protichůdné pocity. Jednak nadšení, že se mi kniha konečně dostala do spárů, jednak smutek nad tím, že už neprožiju víc dobrodružství po boku svých oblíbenců. A u Trnového císaře tohle platí dvojnásob, jelikož Roztříštěné říši od Marka Lawrence jsem naprosto propadla.

Ovšem nutno přiznat, že i tak jsem měla zprvu problémy se do knihy začíst. Oproti předešlým dílům mi začátek připadal docela nezáživný a vůbec mi neseděl k rysům autorovy tvorby.
V první i druhé knize trilogie byl čtenář už v počátku vržen do akce a nedostal žádný prostor psychicky se připravit na krvavé události následujících stránek. Jen považte: na začátku Trnového prince Jorg zmasakroval celou vesnici - spousta krve, vnitřností a havranů pochutnávajících si na mrtvolách, v Trnovém králi před branami jeho hradu Strašidlova trůnila nepřátelská armáda - příslib krvavých bojů.
Trnový císař, pokud nepočítám shrnutí předchozích knih, začíná prologem, který osobně shledávám zbytečným. Kai Summerson, o němž prolog vypráví, má na pozdější příběh pouze minimální vliv a upřímně, kdyby se v knize neobjevil, zřejmě by to ničemu neuškodilo. Jako náhrada za něj mohl v podstatě posloužit jakýkoli náhodný mladý muž. Navíc je tu ještě jedna věc, která mi nezapadá do zbytku série. Serisové. Definovala bych je jako jakési astrální hady plující oblohou, kde je mohou spatřit a oslovit pouze létavci, čarodějové vzduchu. Samotná myšlenka by nebyla špatná, jedná se přece o fantasy trilogii, tak proč ne. Problém tkví v tom, že veškerá magie v Lawrencových knihách vlastně není magií v pravém slova smyslu. Kouzla z větší části mají původ u dávných Stavitelů, což není nikdo jiný, než my. Naše moderními technologiemi oplývající, vyspělá a stále se rozvíjející civilizace. Autor se tedy snaží vše vysvětlovat relativně vědecky a právě k jeho vědeckému pohledu mi serisové nepasují.
Celkově mě tedy prolog příliš nenadchnul. Kdyby náležel k jiné knize, jistě bych z něj měla lepší pocity, ovšem v těchto souvislostech se k němu musím stavět spíše negativně.

A teď už tedy k Jorgovu příběhu. Mé rozladění z prologu první dvě kapitoly nikterak nezmírnily. Přišly mi jednoduše divné. Jako by se Lawrence nemohl dostat do zajetých kolejí. Jako by to ani nepsal on. Naštěstí tento dojem později zmizel a já si knihu užívala stejně, jako obě předchozí.
Tradičně se příběh ubírá vícero cestami. Konkrétně třemi.
První z nich - současnost - sleduje Jorgovu cestu do Vídeňky a tudíž se jedná o hlavní dějovou linii.
Druhá, odehrávající se před pěti lety, kdy Jorgovi bylo patnáct let, doplňuje události z Trnového krále. Pokud jste knihu četli a zajímalo vás, kde Jorg kupříkladu splašil pistoli, pak tady najdete odpověď.
První i druhá příběhová linky jsou opět psány ich formou z pohledu Jorga. Ostře s nimi kontrastuje třetí část příběhu sepsaná er formou. Autor jejím prostřednictvím dal čtenářům možnost nahlédnout pod pokličku obávaným nekromantům a zrůdnému Mrtvému králi. Právě zde se objevuje Kai Summerson z prologu, i když na mě celou dobu působil spíš jako doplněk než plnohodnotná postava. Hlavním aktérem je totiž Chella. Nekromantka, s níž měl Jorg v minulosti jisté problémy a kterou porazil v Katalánijsku během druhé knihy. Měla jsem dojem, že už se s ní víckrát nesetkám (což si určitě myslel i Jorg). Proto jsem byla dost překvapená, když na mě poprvé vykoukla kapitola s nadpisem Chellin příběh. Nestěžuju si. Nekromantčina dějová linka je příjemným zpestřením a skvěle doplňuje Jorgovo vyprávění.

Marku Lawrencovi nemůžu upřít jednu přednost - dokonale si poradil s rostoucím věkem hlavního protagonisty. Pokud byste srovnali první, druhý a třetí díl, jistě byste objevili několik rozdílů v Jorgově charakteru. Samozřejmě bych po vás nikdy nechtěla, abyste zuřivě listovali knihami a něco hledali. Pár příkladu jsem našla osobně, abych si získala vaši důvěru.
Trnový princ: Čtrnáctiletý Jorg masakruje lidi ve velkém. Jen tak, z rozmaru. Je mu jedno, do koho zabodne mečík. Nemá totiž sebemenší výčitky svědomí. A nezáleží mu na nikom, kromě sebe.
Trnový král: Osmnáctiletý Jorg má sice stále zálibu v zabíjení, jenže ta je na ústupu. Oběti nejsou náhodné. Morduje ty, jejichž smrt mu bude k užitku. A pozor, zjistil, že není středobodem vesmíru, ale že kolem je spousta jiných lidí. Jaký pokrok! A dokonce se u něj vyvinulo cosi připomínající zárodek svědomí.
Trnový císař: Dvacetiletý Jorg poznal cenu života. Má rodinu, na níž mu záleží, a přátele, pro které by bojoval. Užírá se zvěrstvy, která v minulosti napáchal. Tedy, některými. Nesnaží se však stát lepším člověkem. Ví totiž, že je poškozené zboží, jež nejde napravit. Proto využívá veškeré své zvrácenosti, temnoty a krvelačnosti, aby k lepšímu změnil alespoň svět. Ne pro sebe. Ale pro své blízké. To je obrovský posun. Jorg je stále Jorgem, ale starším a moudřejším. Tahle změna je asi největším pozitivem knihy.

Příběh je opět temný, mrazivý a v některých pasážích neskutečně krvavý a téměř nechutný. Jorg se neohání pouze mečem, ale jako zbraň opět využívá svůj ostrý jazyk. Některé jeho výroky jsou přímo k popukání a já se u nich nasmála. Kniha je skvělou kombinací drsného humoru, pokrouceného fantasy světa, nečekaných zvratů a netradičního pojetí magie. Přidejte neotřelého a nepředvídatelného hlavního hrdinu a máte epické dílo.

O konci knihy se prostě zmínit musím. Po dočtení jsem zůstala zírat do prázdna a nemohla jsem najít vhodnou reakci. Poslední kapitola je naprosto strhující. Něco takového jsem nečekala.
Konec samotný mi sice zlomil srdce, ale je správný.

Závěrem můžu říct, že Roztříštěná říše je jednou z mých oblíbených knižních sérií a já si ji přečtu ještě mockrát.

Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama