Dědictví: 14. kapitola

21. září 2016 v 21:33 | Mira

Kapitola XIV. - Uprostřed noční můry



Stála uprostřed obrovského, prázdného sálu. Stovky svící vesele plápolaly a dodávaly tím studeným kamenům alespoň náznaky tepla. Kaylin se rozhlédla a vykročila. Kamenná podlaha ji studila do bosých chodidel. Do odhalené kůže se jí vtíral chlad. Náhle zafoukal silný vítr a svíce zhasnuly. Kaylin obklopila neprostupná tma. Srdce se jí divoce rozbušilo, přesto zachovala chladnou hlavu a pokusila se vytvořit magický plamen. Nešlo to.
"Nejspíš je čas začít panikařit," promluvil tichý, šepotavý hlas, který dobře znala. Byl to její hlas. Přicházel odnikud a zároveň odevšad.
"Kdo jsi?!" křikla do prázdna. Ozval se smích.
"Já jsem ty. Ty jsi já. Dohromady jsme my. Jsem část tebe samotné, která v bdělém stavu dřímá a probouzí se, když ty upadneš do spánku. Jsem tvá temná duše, kterou roky držíš na řetězu, který však slábne a dříve či později se utrhne…" Ve tmě se jí něco dotklo. Kaylin zaječela a dala se na zběsilý úprk. Před ní se objevilo slabé světýlko. Krásně bílé, slibující bezpečí. Vběhla přímo do něj. Musela zavřít oči před oslepující září, v níž se ocitla. Zamžourala a skrz přivřená víčka se zahleděla na nové místo.
Pokoj. Stála v nějakém neznámém pokoji vedeném v bílých, béžových a zlatých barvách. Naproti ní visel obraz v životní velikosti. Byla na něm zachycena žena s oříškovými vlasy, modrýma očima zasazenýma do inteligentního a vlídného obličeje. Spokojeně se usmívala. Seděla na béžovém křesle a držení jejího těla vyzařovalo hrdost a sílu. Její šaty nemohly být jiné než svatební. Na klíně jí spočívala kytice bílých růží. Po jejím boku postával muž v obleku. Kaylin vzhlédla k jeho tváři. Vypadal přísně a odtažitě. Jeho černé oči se zavrtávaly do Kaylininých, jakoby byl živý. Rty měl pevně semknuté. Začala před ním couvat. Vzdalovala se od něj tak dlouho, dokud nenarazila do něčeho chladivého a plochého. Ohlédla se přes rameno a spatřila svůj odraz. Zrcadlo. Obrátila se k němu. Za jejími zády se ozval zvuk podobný trhání látky a ona se od zrcadla odvrátila. Pokoj byl stejně tichý a světlý. Ovšem s jedním rozdílem. Muž z obrazu zmizel.
Za rameno ji popadla silná ruka a obrátila ji. Stála tváří v tvář zmizelému. Věnoval jí arogantní úsměv. Prsty jí sevřel bradu a donutil ji pořádně vzhlédnout.
"Jsi… dostačující, řekl bych." Hlas měl hluboký a podmanivý. Téměř démonický. Kaylin se roztřásla, neschopná byť sebemenšího pohybu. Postavil se za ni a obě dlaně jí položil na ramena. Měla tak volný výhled na zrcadlo. Nejenže odraz pokoje za nimi se změnil, on se změnil také. Dala se do křiku.

***

Farion Viscardi se zarazil v půlce pohybu. Cítil silné výboje magie. Ne však té, kterou praktikoval on sám. Tahle magie nepocházela z Dylehu. Věděl také, kdo je jejím zdrojem. Kaylin. Jeho milovaná adoptovaná dcera.

***

Kaylin se vymrštila do sedu. Zpocené tělo se jí chvělo a rezonovala jím bolest soustředěná především v hlavě a oblasti mezi lopatkami. Zaskučela a položila se zpět do pokrývek. Zase noční můra. Nejděsivější skutečností však bylo to, že tuhle si dokonale pamatovala. Vrávoravě vstala a přešla do studovny, kde se vyčerpaně sesunula do křesla.
Několik minut pouze seděla s hlavou v dlaních a snažila se vzpamatovat. Následně se chopila brku a otevřela svůj deník. Uhladila prázdný list papíru a pustila se do psaní.

Z deníku Kaylin, 33. roku vlády Riona III.
Milý deníčku,
je hluboká noc a já se právě probudila. Noční můry u mě nejsou novinkou, ovšem ta dnešní byla obzvláště hrozná. A co ne nejpodivnější - pamatuju si ji. Každičký detail. Nebudu ji tu příliš rozepisovat. Za prvé si nemyslím, že bych ji vůbec dokázala zapomenout, a tak by to byla zbytečná práce, za druhé jsem dnes přistihla otce, jak tu slídí.
Nejvíce mě znepokojila část s pokojem a zrcadlem. Zpětně začínám mít pocit, že bych ženu na obrazu znát měla. Že je pro mě důležitá, jen nevím proč. Muže z obrazu, který se ukázal být na pouhou malůvku nějak moc aktivní, znám. Vím to. Vím, že jsem ho už někdy viděla. Dokonce vím, že má nějakou spojitost s mou osobou. Vím to. Vím to, ale nevím, jak to vím, jen to prostě vím a… Začínám plácat. Chce to klid. Jsem až moc rozrušená.
Nějakou dobu mě bude strašit to, co jsem viděla v zrcadle. U všech bohů, vypadal jako… jako… Sama nevím, nic jemu podobného jsem v životě neviděla. Nedokážu o tom dál psát.

Odložila brk a prohlédla si svůj zápis plný kaněk a šmouh. Pak si vzala knihu a až do rána se ponořila mezi její stránky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama