Modré hlubiny (Jennifer Donnelly)

11. září 2016 v 18:23 | Mira
Moc se omlouvám, že v pátek nevyšla recenze. Musím si zvyknout na školní režim, při kterém nemám na psaní obecně moc času. Navíc maturitní ročník...

O čem příběh je?
Opusťme na chvíli suchozemský svět a ponořme se pod hladinu, kde se nachází zcela jiná říše.
Při potopení bájné Atlantidy mocná lidská čarodějka Mereva uprosila bohyni Nerii, aby jejímu lidu pomohla. Bohyně nechala lidem srůst nohy v ocasní ploutev a uzpůsobila je k životu pod vodní hladinou. Mereva sama se stala vládkyní prvního podmořského království Miromaru a zakladatelkou vznešeného rodu Merevínských.
Princezně Serafině z rodu Merevínských se zdá podivný sen, v němž ji a šest dalších mořských panen k sobě volají mytické vodní čarodějky Jely, aby společnými silami porazily prastaré zlo.
Jenže Serafina nemá čas řešit hloupé sny. Musí se připravovat na zkoušky, které jejím poddaným dokážou, že je právoplatnou dědičkou trůnu.
Během zkoušek však tajemní útočníci zničí vše, na čem jí kdy záleželo, a ona musí prchnout z vlastního království. Naštěstí ji doprovází její nejlepší přítelkyně Nejla, která měla úplně stejný sen. Dvojice se rozhodne, že na volání Jel odpoví a společně se vydá na dlouhou pouť k vodním čarodějkám. Samozřejmě jejich putování nebude zrovna procházka růžovou zahradou...


Recenze:
Modré hlubiny jsou zářným příkladem toho, že jenom originální námět knihu dobrou nedělá. Autorka ve výběru tématu měla šťastnou ruku - mořské panny se v literatuře jen tak nevidí a lidé mají rádi neokoukané věci. Za sebe však můžu říct, že tohle pro mě byla jediná pozitivní vlastnost této knihy. Kdyby nebylo mořského světa, Modré hlubiny by u mě skončily ve škatulce s nehezkým názvem "totální propadáky". Mohly by se tam pozdravit s Padesáti odstíny. A to jsem se na tuto knihu tak těšila…

Dá se říct, že kniha se mi nelíbila už od úplného začátku. Ne každý autor totiž dokáže z rukávu vysypat obrovské množství informací tím stylem, že z toho nejde čtenáři hlava kolem. Já jsem při prvních stranách nevěděla, která bije, a zorientovala jsem se až později. To samozřejmě může být pouze můj problém, třeba mi to dostatečně nezapaluje.
Pořád jsem však tak nějak doufala, že mě kniha ještě osloví. Jenže najednou jsem dočítala poslední stránku a nic.

Jak jsem zmínila, příběh je zasazený do podmořského světa, který je pěkně propracovaný. Autorka základy vystavěla na potopení dávné Atlantidy, což je něco, co mě okamžitě zaujalo. Bohužel však nedokázala plně využít potenciálu.
Zpočátku, když už jsem tedy byla jakž takž zorientovaná, mě docela rozčilovalo chování a problémy hlavní hrdinky. Serafina snad na nekonečném množství stránek bědovala nad neklapajícím vztahem se svou královskou matkou, svým zlomeným srdcem a změnou svého dříve milovaného snoubence Mahdiho. Zápletka hodná podprůměrného dívčího románu. Kdyby se jednalo o normální lidské teenagery, asi bych se tolik nezlobila. Ovšem když už spisovatel zasadí svůj příběh na nadpřirozené místo obývané mytickými tvory, neměl by jim cpát lidské problémy. Autorka si mohla s vlastnostmi podmořského lidu dát větší práci. Nač je zbytečně polidšťovat, když právě možnost udělat je od nás tolik odlišné je právě tím skvělým.
Následně na řadu přišly Serafininy zkoušky, které se mi líbily. Bylo to napínavé a pěkně se to četlo. Navíc při nich nastal obrovský zvrat. Jenže po něm následovalo nekonečné putování napříč oceánem a já tento styl nemám moc ráda. Sice některé pasáže byly dost dobré - mně se kupříkladu líbil průchod zrcadlem a vitríni, duchové krásných a marnivých lidí - ale celkově se dalo zhruba předvídat, co nastane.

U postav mě po celou knihu zarážela jejich plochost. K žádné jsem si nedokázala vytvořit vazbu. Žádnou jsem si neoblíbila. To je docela žalostný výkon. Maximálně ve mně jiskřičku zájmu zažehla mořská panna Astrid, jenže ta vzala roha sotva se dostala do kontaktu s hlavní hrdinkou. Asi i jí bylo proti srsti (nebo proti šupinám) ztrácet čas s takovou bandou nedotažených charakterů.
Navíc postavy byly černobílé. Buď stály na straně dobra, nebo na straně zla. To je přece pitomost. Nikdo není buď čistě dobrý nebo zlý. Každičký člověk má kousek obojího. Tohle dělení se kromě pohádek nikam nehodí.

Popravdě ani nemám chuť pouštět se do následujících dílů, pokud vůbec dojde k jejich vydání v češtině. Je to velká škoda. Modré hlubiny mohly být báječnou knihou s ohromujícím příběhem.

Hodnocení:






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama