Dědictví: 17. kapitola

12. října 2016 v 21:55 | Mira
Kromě dnešní kapitoly se s vámi chci podělit o naprosto bombovou novinku. Jedu na Humbook!!! Smějící se Takže doufám, že když už konečně mám možnost podívat se na literární festival, nezasáhne Zemi meteorit, nepropukne třetí světová nebo přinejmenším nezabloudíme v Praze Smějící se Určitě pak očekávejte nějaký článek o této akci. Pravděpodobně nevyjde hned v neděli, to ještě nestihnu vstřebat všechny dojmy, ale mohl by se objevit buď v průběhu týdne nebo následující neděli Usmívající se


Kapitola XVII. - Pád

Celý průběh dne zaznamenávala jen v mlhavým útržcích. Byla příliš neklidná na to, aby vnímala něco jiného než svou vlastní touhu po odplatě. Člověk, který jí posílal noční můry, ať je to kdokoliv, jí zaplatí za každičkou probdělou noc, za každičký záchvěv strachu a za všechny ty temné kruhy pod očima. Kaylin se nikdy nepovažovala za pomstychtivého člověka, ovšem asi bude nucena přehodnotit svůj názor.
Nechala si namíchat další přípravek pro spánek, tentokrát od učně mistra léčitele. Věděla, že jí pomůže efektivně usnout a přitom nezmaří její snahy.

Spánek poznala pouze dle toho, že se najednou ocitla v lese uprostřed hluboké noci. O kůži se Kaylin otíral studený noční vzduch prosycený vůní jehličí a zeminy. Prostředí bylo vykreslené reálně a do neuvěřitelných detailů. Zatím vše probíhalo jako neškodný sen, ovšem ona po zkušenostech z dřívějška věděla, že se záhy dočká něčeho nepěkného. Nemýlila se.
Mezi stromy se rozlehl hrozivý řev tak hlasitý, že si Kaylin přitiskla dlaně na uši. Nevěděla kdo, nebo lépe řečeno co, je jeho majitelem. Ani tu zrůdu spatřit nechtěla. Rozběhla se do náručí tmy.
Musela najít spojení její mysli s myslí původce snů. Spojení by mělo mít formu slabých vlákének rozmístěných všemožně po snovém prostředí. Něco jako pavučina.
Kaylin jedno z vlákének spatřila mezi kapradím. Křehce vyhlížející tenoučká nitka se táhla od země až kamsi do korun stromů. Kaylin však předpokládala, že sahá až k černé obloze. Sáhla po vlákénku a jemně po jeho povrchu přejela špičkami prstů. Tenounká nitka se pod jejími dotyky chvěla. Kaylin věděla, že nyní přichází na řadu ošemetná část jejího plánu. Musela se do vlákénka zcela ponořit. Vpít se do něj podobně jako kapka inkoustu do papíru. Pak bude schopná se jeho prostřednictvím dostat na cílové místo.
Mladá mágyně zavřela oči a sledovala jemnou magickou stopu. Celou svou podstatou se soustředila na magické proudy uvnitř vlákna. Brala je jako jakýsi mrňavý duševní most mezi ní a neznámým. Stačilo po něm přejít.
Hluky lesa se náhle rozplynuly. Nepřicházely k ní žádné zvuky a podle toho Kaylin poznala, že uspěla. Její vědomí se pomalu šplhalo po vlákně vzhůru. Brzy překročila hranice vlastní podstaty a ocitla se v cizí hlavě. Opatrně se uhnízdila v nejzazším koutku neznámého vědomí a neodvažovala se učinit nic.
Velice dobře si uvědomovala, že její nynější počiny jsou zcela v rozporu s pravidly stanovenými Spolkem dyležských mágů. Za tento druh magie by ji klidně mohli popravit.
Šikovná. Kaylin sebou při zvuku mužského hlasu škubla a přikrčila se. Byla objevena. Chtěla se stáhnout zpět, ale cizí vědomí ji přikovalo na místě neschopnou cokoliv udělat. Byla zcela vydána na milost a nemilost. Bezbranná. Snadný cíl.
"Pusť!" vykřikla roztřeseně. Myšlenky na odplatu zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. V tuto chvíli se zaobírala pouze myšlenkou, jak se vrátit do bezpečí vlastní hlavy. Házela sebou a ze zoufalství se pokusila toto temné místo podpálit. Modré plameny vyšlehly jen na moment než byly uhašeny.
Bojovnice, konstatoval hlas potěšeně. Znenadání se před ní zhmotnila nějaká osoba. Muž byl velmi mladý, se zlatavými vlasy a rozzářenýma zelenýma očima. Za jiných okolností by jej Kaylin obdivovala kvůli nádhernému vzhledu.
"Nemusíš se mě bát, maličká," chlácholil ji. Dívka na něj vrhla zuřivý pohled a dál zápolila s neviditelnými pouty.
"Pusť mě!" rozkázala.
"Tolik ses snažila dostat se do mé mysli a když tu jsi, spěcháš pryč? Co myšlenky na pomstu? Trápil jsem tě dost dlouho."
"Pusť mě!" zakřičela mu do obličeje. Její výbuch ocenil kultivovaným smíchem.
"Jak si přeješ."
Kaylin padala. Vyletěla z mužovy hlavy a propadla se i tou vlastní. Padala hluboko do svého nitra, ztrácela se sama v sobě až nakonec dopadla na samé dno vlastní duše. A tam spatřila tu Věc.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama