Dědictví: 20. kapitola

9. listopadu 2016 v 20:01 | Mira

Kapitola XX. - Tři místnosti



Při první návštěvě tohoto zvláštního podniku Kaylin předpokládala, že ji za dveřmi čeká nějaké špinavé, vlhké a smrduté místo, kam se slézají ti nejhorší z nejhorších. Opravdu se tu čas od času zjevily prazvláštní a odpudivé existence, avšak místo to bylo hezké.
Před Kaylin se tyčila ohromná podzemní jeskyně. Její strop by nebyl vidět, kdyby nebylo obrovitého křišťálového lustru poháněného magií. Dvojice masivních sloupořadí podpírala strop posetý krápníky. Kamenný povrch jednotlivých sloupů zdobily různorodé ornamenty. Kaylin je jednou zkoumala, avšak jejich význam pro ni zůstal utajen. Nepodobaly se ničemu, co znala.
Naproti dveřím se nacházel šenk, avšak bez šenkýře. Zákazníci si mohl vybrat, co hrdlo ráčí, aniž by je to něco stálo. Nápoje si pak nosili k velkým stolům z tmavého dřeva, kolem nichž stály lavice. V jednom z koutů ohromné jeskyně stáli hudebníci. Od nich se linula tichá, psychedelická hudba. Této místnosti se říkalo Společenská. Jak z názvu Kaylin správně pochopila, lidé sem chodili převážně za účelem družného hovoru a příjemného posezení. I ti největší podivíni si rádi poklábosili o zapovězené magii. Kaylin se zde nikdy nezdržela.
Znovu prošla dveřmi za šenkem a ocitla se ve tmě. Další chodba, v mnoha maličkostech jiná. Kaylininy boty tlumeně došlapovaly na hlínu. Absence mágových lucerniček byla vynahrazena přítomností malých, svítivých broučků. Představovali mizerný zdroj světla, avšak nedal se jim upřít jistý půvab.
Kaylin šla zpaměti. Po její pravici vesele zurčel podzemní pramen.
Na konci temné chodbičky ji čekala rozšklebená puklina ve skále. Rozšklebená, ale vyšperkovaná. Závěs z barevných korálků jí dodával sladkou excentričnost. Korálky při průchodu hravě zachřestily a mrštně mladé mágyni proklouzávaly mezi prsty.
Na druhé místnosti byly znát magické zásahy. Tak dokonale kruhovitý tvar by příroda přes všechnu svou zdatnost nevytvořila. Kaylin Zašívárnu zbožňovala. Lákaly ji dlouhé police prohýbající se pod náporem knih, které se táhly po všech stranách a sahaly vysoko ke stropu. Šustění obracených stránek a nepatrné vrzání žebříků nutných pro manipulaci s knihami v nejvyšších patrech patřili k nejtypičtějším zvukům Zašívárny. Na podlaze se povalovaly desítky polštářů všemožných tvarů, barev a velikostí. Kaylin si vždy vybírala buď sametové nebo hedvábné. Na nich se jí dobře polehávalo a četlo. Na několika místech stály velké rytinami zdobené truhlice plné dek, kdyby čtenáři náhodou pociťovali touhu po větším teple. Každý návštěvník měl u sebe lucernu, aby si posvítil. Žádný jiný zdroj osvětlení nebyl přítomen. Čtenáři mezi sebou obvykle udržovali velké rozestupy, avšak našli se i menší shluky lidí, kteří knihy porovnávali a vzrušeně si šuškali.
Ani zde se Kaylin nezdržela.
Do cíle její cesty nevedla žádná chodba, nýbrž pouhé kamenné schody s prudkým spádem. Kvůli vysoké vlhkosti a přítomnosti všelijakých mechů hrozilo nebezpečí pádu. Dívka se přidržovala zdi.
Poslední a nejníže položená část se nazývala Doupě. Prosté, nic neříkající jméno dokonale vystihovalo celkovou atmosféru místnosti. Ovšem dle jejího názoru Doupě vlastnilo něco, co Společenská a Zašívána mít nemohly: duši. Zvrácenou, desítkami hrůznými experimenty pokřivenou a temnou duši. Právě tady, na tomto místě plném podivných přístrojů a pomůcek, se shromažďovali ti, kdo prahli po vědění. Lidé tady nechtěli pouze o temné magii mluvit nebo o ní číst. Teorie jim nestačila. Své poznatky zde převáděli do praxe.
Srdce se jí rozbušilo tak jako pokaždé. Ne strachem, nýbrž nadšením. Pouze v Doupěti mohla odložit masku, jež nosila celé dny nahoře v Katorasu. Konečně mohla být sama sebou. Směla se konečně prezentovat v té podobě, do níž vyrostla. Povýšená, cynická a malinko krutá. Úplný opak svého otce.
"Omlouvám se za zpoždění," pronesla úsečně a zaujala své místo u stolu. Krátce pohlédla na mladou ženu, která tam bezvládně ležela. Jen její oči vytřeštěné strachem těkaly sem a tam. Nakonec zakotvily na ní a zorničky se jí rozšířily. Poznáním. Poznala Kaylin a pohledem žadonila o slitování. Podle modrého roucha se jednalo o akvamantku.
"Paralyzující jed," vysvětlil jí drsný hlas. Už podle něj poznala, kdo promluvil, ovšem vtíravý a nevýslovně odporný puch, který se rozlezl všude kolem, jí domněnku potvrdil. Všeznal se přidal k sešlosti.
"Kdepak jsi ji chytil?" otázala se. Všeznal předvedl křivý úsměv, v němž ukázal svůj neúplný, zažloutlý chrup.
"Záleží na tom, arcimágova dcero?" oplatil jí otázku otázkou. Naklonil hlavu na stranu a dlouhé prameny řídkých, mastných vlasů špinavě šedé barvy se mu rozprostřely po rameni.
"Vůbec ne. Jen doufám, že sis počínal opatrně. Nikdo z nás by jistě nebyl rád, kdybys něčím přilákal pozornost místních mágů."
"O to se vůbec nestrachuj, opatrnost je mé druhé jméno," ujistil ji.
"Dobrá. Co dnes budeme dělat?" Všeznal shlédl na ležící mágyni a ve vodnatých očích mu zajiskřilo. Rádoby konejšivě paralyzovanou ženu pohladil po vlasech. Akvamantce pod jeho dotykem vrhly slzy do očí a kutálely se jí po opálených tvářích.
"Něco, co se našemu hostu moc líbit nebude…" Divý úsměv mu zhyzdil už tak dost šerednou tvář. Kaylin si byla jistá, že na dnešní lekci dlouho nezapomene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama