Dědictví: 22. kapitola

7. prosince 2016 v 18:49 | Mira
Docela mě děsí, jak se mi zásoba kapitol tenčí. A vůbec na psaní nemám čas. Maturiťák, seminárka, přijímačky na vysokou a běžné školní povinnosti plus Reading Challenge... to vše mě okrádá o možnosti pokračovat v Dědictví. Snad to trochu doženu o Vánocích.

Kapitola XXII. - Arcimágovy chmury

Z deníku Kaylin, 4. roku vlády Corberta I.
Milý deníčku,
absolutně netuším, co měla znamenat včerejší konverzace se Všeznalem. Proč vytáhl téma mojí rodiny? A jak vlastně zjistil, že arcimág není mým skutečným otcem? Vím, že i kdybych se ho zeptala třeba tisíckrát, stejně z něj odpověď nedostanu. Řekla bych, že si na něj musím dávat pozor. Jistě, sice jsme na stejné lodi, ale začínám mít pocit, že se za jeho chováním skrývá mnohem víc. Opatrné a rozvážné počínání bude tou nejlepší variantou. Oči pěkně na stopkách.
Dnes v noci mi můj Snový čaroděj opět lezl do hlavy. Díky bohu, že jsem pod Všeznalovým dozorem tolik dbala na studium Snové magie. Pro toho vlezlého, nechtěného návštěvníka je teď zhola nemožné mi rušit spánek nějakými nočními můrami. Ovšem mám dojem, že mu to příliš nevadí. Možná ho baví se se mnou přetahovat o nadvládu nad mými sny. Přijde mi, jakoby mě zkoušel a oťukával mé schopnosti. Proč jen o mě projevují zájem divní lidé?
Vlastně divní lidé a Namien, ale to je vedlejší.
Za chvíli se mám dostavit na snídani s otcem. Poslední dobou je nějaký ustaraný.

Arcimág si opravdu starosti dělal. Nejenže mu z různých míst přicházely zprávy o nárůstu Zvrácené magie, ale větší znepokojení mu přinášela Kaylin. Nevěděl si s ní rady.
Většinu času se chovala jako příkladná dcera, kterou nešlo nemilovat. Možná neměla zrovna tu nejpřátelštější povahu, ale vynikala mnoha přednostmi, díky nimž na ni byl po právu pyšný. Vrásky mu přidělávaly její noční toulky.
Zprvu myslel, že si v Katorasu našla milence a utíká do jeho náručí. Samozřejmě se jí na to neptal. Jednak ji nechtěl přivádět do rozpaků, jednak nechtěl do rozpaků uvést ani sebe samého. Od teorie o milenci však po čase upustil. Kaylin nepůsobila zamilovaně. Vlastně ji někdy vídal zamyšlenou, duchem nepřítomnou, ustaranou a nešťastnou. Rozhodně však neměl v úmyslu slídit. Znovu ne. Stále měl v živé paměti její reakci, když ho nachytala při čtení svého deníku.
"Tati? Neruším tě?" I přes veškeré starosti se něžně pousmál. Byl rád, že nakonec navázali tak blízký vztah a Kaylin mu přestala vykat.
"Ty nikdy, má drahá. Pojď dál." Kaylin se způsobně usadila naproti němu. Dnes se rozhodl s ní posnídat na terase. Byl z ní fantastický výhled na město a věděl, že Kaylin jeho volba potěší.
Zatím setrvávali v tichu. Bylo příjemné mít nablízku lidi, s nimiž se dalo báječně vést rozhovor, ovšem Farion Viscardi se domníval, že stejně tak je příjemné obklopovat se i těmi, s nimiž se báječně a družně mlčelo, aniž by to zavánělo trapností. Avšak každé, byť nevadící ticho muselo být jednou prolomeno.
Arcimág si decentně odkašlal, aby na sebe strhnul Kaylininu pozornost. Ta do této chvíle pozorovala sluneční kotouč, jak se vynořuje nad Katorasem. Trhnula sebou. Takže se jí opět myšlenky rozutekly.
"Omluv mě, zamyslela jsem se." Obdarovala ho jedním ze svých vzácných úsměvů. Jednalo se jen o nepatrné pozvednutí koutků, přesto to muže zahřálo u srdce.
"Nevadí. Teď mi ale, prosím, věnuj pozornost."
"Samozřejmě," ujistila ho.
"Možná sis všimla, že poslední dobou jsem -"
"Úplně mimo?" ušklíbla se zlotřile. Arcimág na ni vrhnul zamračený pohled, pod nímž však probleskovalo pobavení.
"Kaylin! Chtěl jsem říct, že jsem poněkud… hm." Arcimág ne a ne najít správné slovo.
"Mimo."
"Ach, tak dobře. Poslední dobou se hrnou problémy ze všech stran. Nejprve incident v Egoranu. O něm jsem ti říkal, že?"
"Ano. Jedno nepovedené kouzlo a spousta mrtvých. Strašné."
"Ovšem to není to nejhorší. Toto neštěstí způsobili mágové svou hloupostí, což je opravdu smutné, jen… Staly se i horší věci."
"Pokračuj."
"Víš, kde leží město Korvos?" Dal jí chvíli na přemýšlení. Zeměpis nikdy nepatřil k jejím talentům.
"Korvos… Korvos. Korvos! Jistě! U Dřímajících hor." Viscardi souhlasně přikývl. Kaylin se nadmula pýchou.
"Přesně tak. Netvař se tak samolibě. Kdybych se zeptal kupříkladu Namiena, tak by opověděl v mžiku. A navíc by přidal ještě podrobný výklad o Dřímajících horách." Sledoval, jak se jeho dcera celá naježila.
"Dřímající hory jsou sopky! Avšak jejich poslední aktivita byla zaznamenána před dvěma stoletími." Pohledem ho vyzvala, ať si z ní zkusí utahovat teď. A arcimág její výzvu přijal.
"Vlastně je to již dvě stě devadesát tři let od jejich posledního soptění." Mladá mágyně přimhouřila oči. Započala malá, přátelská hádka, při níž arcimágovi na tváři zářil široký úsměv, díky kterému muž vypadal znovu jako mladík .
"Tati, proč vlastně mluvíme o Korvosu? Je to malé, nezajímavé město. Počet tamních mágů by se téměř dal spočítat na prstech jedné ruky a zbytek obyvatelstva tvoří prostí lidé."
"Jak jsi správně podotkla, mágové vždy v Korvosu patřili k nedostatkovému zboží. A těch několik mágů, co tam žilo, zmizelo."
"Cože?" Arcimág si ztrápeně povzdechnul a promnul si spánky. Jen před pár lidmi mohl ukazovat svou slabost. Kaylin k nim patřila. Před ní si nemusel hrát na vždy klidného a silného arcimága. Před svou dcerou mohl dát prostor lidství a odkrýt své pravé pocity.
"Jsou pryč. Zmizeli."
"Ale jak? Proč? Kam?"
"Na první dvě otázky ti nemohu dát odpověď. Co se týče té poslední, tak místní jsou toho názoru, že jejich mágové se vytratili do Dřímajících hor."
"To je důvod, proč jsem teď tady, že ano?"
"Ano, Kaylin. Chci, aby ses vypravila do Korvosu a přišla této záhadě na kloub."
Nahlas již nedodal, že ji neposílá na cesty pouze kvůli zmizelým. Potřeboval ji na nějaký čas dostat z města. Ať už po nocích vykonávala cokoliv, třeba jí změna prostředí pomůže na to zapomenout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama