Duch hvozdu: 1. kapitola

8. ledna 2017 v 23:13 | Mira
Tentokrát se mi nechtěl sepisovat žádný tag a do literárního deníčku taktéž přispět nemůžu, protože v tomto roce jsem zatím se psaním moc nepokročila. Takže jsem se rozhodla ukázat světu svou povídku, kterou jsem poslala do soutěže O Dračí řád. Překvapivě jsem od porotců neschytala drsnou kritiku, ale docela hezké zhodnocení a dobré připomínky. A to jsem se toho tolik bála!
Povídku jsem dál nijak neupravovala. Je přesně v takovém stavu, v jakém šla do soutěže.
Může se stát, že na nějaký čas nahradí Dědictví, nebo že ji s Dědictvím budu kombinovat. Do soutěže jsem ji na kapitoly nečlenila, ale pro blogové účely jsem ji naporcovat musela. Kapitoly jsou různě dlouhé - dělila jsem text tak, aby to bylo alespoň trochu logické. Nakonec z toho vzešlo sedm kapitol. Tak snad se vám povídka bude líbit.

1. kapitola

Skupina dřevorubců neúnavně kácela vzrostlé stromy. Muži přišli za svítání a od té doby pracovali za hrobového ticha. Hlavy seker se míhaly vzduchem a s přesností dopadaly na tmavé dřevo. Rytmicky, naučeně.
Přestože dřevorubci na první pohled působili klidně a soustředěně, v potem lesklých tvářích jim čas od času probleskly letmé záchvěvy strachu, když poblíž zapraskala větev nebo se ozvalo nějaké zvíře. Každý z nich znal děsivé příběhy o Vílím hvozdu a ani jeden o jejich pravdivosti nepochyboval
Vílí hvozd byl prastarý. Pamatoval doby, kdy lidé bývali slabým, málo početným druhem. Pod svým hustým větvovím ukrýval tvory staré jako sám svět. Víly. Žádný z mužů jaktěživ nespatřil zástupkyni vílího rodu. Ovšem dříve se pohybovali po vnější linii lesa, kam víly zavítaly výjimečně a jedině pod rouškou noci. Dnes zašli hlouběji, až do temného srdce Hvozdu.
Sluneční paprsky si nedokázaly probít cestu skrz neprostupnou hradbu silných větví a hustého listoví vysoko nad jejich hlavami, proto kolem panovalo přítmí. I přes těžkou práci se jim do kůže zakusoval chlad. Kolem kořenů stromových gigantů, do nichž nelítostně ťali, se líně převalovaly chuchvalce mlhy. Celá scenérie působila pochmurně a na náladě nepřidávala. Když pak les náhle ztichnul, výsledný dojem se stal ještě strašidelnějším. Muži strnuli uprostřed pohybu. Lesem se přece jen nesl jakýsi zvuk. Jemný, nepatrný a přesto hrůzu nahánějící. Znělo to jako…
"Chlapi, slyšíte to chřestění?" Dřevorubci se po sobě podívali. Víly nosí ve vlasech korálky z lidských kostí, které pak chřestí a cinkají o sebe jako zvrácená zvonkohra…
"Co to sakra -" Z větví neslyšně seskočila vysoká, štíhlá bytost a elegantně dopadla přímo před překvapeného dřevorubce. Abnormálně dlouhé ruce s tenkými prsty zakončenými drápy kmitly vpřed. Muž neměl ani čas vykřiknout. Na zem se s morbidním plesknutím vyvalila jeho střeva.
Víla se dravě otočila. Vířila v hbitém, smrtícím tanci. Staccato kostěných korálků její pohyby věrně doprovázelo. Záhy zmizela v temnotě lesa. Nezůstalo po ní nic než hutná vůně jehličí a smrti. A samozřejmě několik zmasakrovaných těl.

***

V krčmě panovalo ticho. Dotěrné, všeobjímající ticho, pod jehož tíhou se sešlost ošívala. Levi nechtěl a popravdě ani nemohl dál snášet napjatou atmosféru, proto se raději zvedl od nedopitého korbelu zvětralého piva a odešel do noci.
Sotva vyšel ven, zavrávoral pod náporem silného kvílivého větru. Do jeho těla se okamžitě pustily běsnící živly. Takto silnou bouři snad nezažil. Zachumlal se do ošuntělého pláště a se skloněnou hlavou se prodíral vpřed skrz bariéru zuřivých dešťových kapek, které do něj bušily s nevídanou intenzitou.
Levi zdvihl tvář právě ve chvíli, kdy jednolitou čerň nebe proťal klikatý blesk a svým jasným světlem mu umožnil spatřit Vílí hvozd. Mladík na les upřel zkoumavý pohled přivřených očí, do nichž mu nepřetržitě tekly proudy vody. Měl dojem, že mu Hvozd pohled oplácí. Netroufal si odhadovat, kolik párů očí se na něj v tuto chvílí upírá. Raději nemyslel na to, kolik dychtivých, krvelačných stínů se právě plouží pod větvemi. Zakázal si myslet na to, kolik víl i přes nepřízeň počasí vyrazilo na noční lov.
Tmou se rozlehlo burácení hromu.
Blesk znovu agresivně vyjel z temného baldachýnu mraků. A v tom to spatřil. Na samotném okraji lesa. Štíhlá, vysoká silueta.
Další blesk rozčísl černotu. Silueta zmizela.
Levi raději zrychlil. Jako o překot se hnal domů a nohy mu podkluzovaly na rozblácené zemi.
Vpadl do dveří nuzného dřevěného domku a zajistil je petlicí. Shodil z ramen promáčený plášť a tichými, čvachtavými kroky došel do světnice. Nikdo nespal.
"Levi!" zajásala jeho matka. Oči měla strachem z bouřky vytřeštěné a obličej v mihotavém plamene jediné svíce vypadal napjatě. Z každé strany se k ní tiskly dvě holčičky. Leviho mladší sestry. Do tváří jim neviděl kvůli závoji světle zrzavých vlasů, avšak domyslel si, že věrně kopírují matčin výraz. "U všech bohů, konečně jsi doma!" pokračovala žena a hlas se jí chvěl úlevou.
"Levi!" vyjekly dívky a vrhly se k němu. Sevřel je v pevném objetí.
"Je to pravda? O tom, co se stalo ve Vílím hvozdu?" Ani se na matku nepodíval.
"Je…"
"Bohové! Taková hrůza!"
"A co se stalo?" ozvala se jedna z dívek.
"Řekni nám to, Levi!" dožadovala se odpovědi druhá.
"Kdo je zvědavej, bude brzo starej," odbyl je s předstíraným úsměvem. Zkrátka nemohl svým sladkým, dětsky nevinným sestrám říct o masakru ve Vílím hvozdu a o tom, co ho trápilo. Co trápilo všechny obyvatele Hvozdína. Vesničanům bylo jasné, že tentokrát zašli příliš daleko. Zpropadená lidská nenasytnost rozpoutala události, které vesnička nemohla přečkat bez následků.
Venku se rozštěkali psi. Leviho ten zvuk vytrhl z temných úvah.
"Tak jo, holky, čas jít spát," zavelel. Myšlenkami však stále pobýval jinde. Uvědomoval si, že se nad Hvozdínem stahují mračna. A nejenom bouřková.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 10. ledna 2017 v 4:35 | Reagovat

nemám slov 8-O

2 Mira Mira | Web | 10. ledna 2017 v 17:20 | Reagovat

[1]: Tak to mám radost :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama