Duch hvozdu: 2. kapitola

11. ledna 2017 v 21:42 | Mira
Dědictví prozatím vynechám a budu pokračovat v této povídce. Dnes je kapitola o dost kratší, ale jinak mi to rozdělit nešlo Smějící se

2. kapitola

Sledovala osamělého člověka, jak se potuluje po okraji vesnice. Stačilo by se rozběhnout a už by byl její. Víla se napřímila odhodlaná realizovat svůj plán. Udělala sotva pár skoků, když ji zarazil podrážděný hlas její starší sestry:
"Kvůli tomu tady nejsme!"okřikla ji vílím jazykem. Nebyl jako lidský. Jazyk té chabé mladé rasy zněl změkčile a uboze. Řeč kořisti. Vílí mateřština působila jako vrčení. Drsná, krásná a divoká řeč.
"Jistě," odvětila víla a vrátila se zpět. Člověk stejně zmizel. Možná ji dokonce i zahlédl. Ne, že by na tom záleželo.
Se sestrou se rozběhly k vesnici. Bosé nohy jim pleskaly v bahně. Jakmile se ocitly na dosah prvních lidských obydlí, víla znechuceně nakrčila nos. Lidé páchli. Vše, čeho se dotkli jejich ruce, provázel člověčí smrad. Nenáviděla ho. Zamořili jím dokonce i vílí domovinu. Srdce jí pukalo pokaždé, když ve Hvozdu zaslechla zvuk štípaného dřeva. Víly, ač od přírody dravé a bojovné, tuto lidskou činnost tolerovaly. Nechaly je mrzačit jejich domov. Bylo jich příliš málo, aby se jim postavily. Kdysi vše bylo jiné, lepší.
Víly obývaly zemi od úsvitu času. Svýma nesmrtelnýma očima pozorovaly, jak se lidé dostávají na vrchol moci. Vlivem lidské expanze opouštěly svá odvěká území a stahovaly se z dosahu této nové, nenasytné rasy. Vílí hvozd patřil k hrstce jejich zbývajících útočišť. Dlouhá léta zůstával Hvozd netknutý. Ovšem příchod lidí byl nevyhnutelný a víly tuto skutečnost velmi dobře věděly. Ze stínů stromů pozorovaly první osadníky. Muži přišli se sekerami a nelítostně jimi ťali do vzrostlých stromů na okraji vílí domoviny. Z uzmutého dřeva postavili vesnici s příznačným jménem Hvozdín.
A víly? Ty jen z povzdálí pozorovaly, jak se jejich svět mění. Jak lidé bezohledně ukrajují kusy lesa a nutí je tak stahovat se hlouběji do středu Hvozdu, kam sluneční paprsky neproniknou. Odsoudili je tak k životu ve tmách a chladu. A nejenom to. V srdci lesa s nimi žilo ještě něco. Záhadná entita si je omotala kolem prstu. Ovládala je, řídila, Nebylo před ní úniku.
Víla tiše, avšak procítěně zavrčela. Jak jen lidi nenáviděla! To kvůli nim celé věky necítila na kůži dotek slunce. To kvůli nim její srdce zahořklo a její duše strádala. To kvůli nim se stala hračkou v neviditelných rukách zvrácené bytosti.
Vše jen kvůli nim.
Štíhlými prsty pomalu přejela po korálkách ve svých mokrých vlasech. Pokaždé, když se jí naskytla příležitost, lidem oplácela napáchaná zvěrstva. Muži z dnešního rána by mohli vyprávět. Ovšem mrtvoly mluvit nemohou.
"Soustřeď se!" zasyčela na ni sestra káravě. Víla si uvědomila, že zcela přestala vnímat okolní dění. Zatřepala hlavou a následovala svou společnici.
Z oken jednoho domu vycházelo velice jasné světlo. Víla se přikradla blíž a skrze zmáčenou okenní tabulku spatřila mnoho příslušníků lidského druhu sedících pospolu. Prohlížela si jejich tlusté, masité tváře, robustní těla a zvláštní oděvy. Nerozuměla jejich chování, zvykům a kultuře. A ani rozumět nechtěla.
Jakmile uslyšela rozzuřené štěkání, odtrhla se od té podívané a vydala se najít druhou vílu. Našla ji, jak stojí u plotu jednoho z domů a pozoruje uštěkanou bestii za ním.
"Odporné stvoření," okomentovala víla psa. Věděla, že i jeho zničili lidé. Toto zvíře bylo podrobeno a přetvořeno k lidské spokojenosti. Vlastně za svou odpornost ani nemohlo, přesto se víla nedonutila ho litovat, když na ně cenil zuby.
"Víš, proč jsme sem přišly."
"Ano. Chceme lidem předat vzkaz a varování, aby se drželi od Hvozdu dál." Víla v úsměvu vycenila jehličkovité zuby.
"A já jsem právě přišla na to, jakou formou jim vzkaz předáme." Vrhla na psa hrůzyplný pohled.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama