Duch hvozdu: 4. kapitola

25. ledna 2017 v 22:17 | Mira

4. kapitola



Víla vyběhla z křoví a pobouřeně zasyčela. Zraněné sestře už nebylo pomoci. Krvavá louže pod víliným tělem byla příliš velká. Víla chroptěla a její dech se stával nepravidelným. Smrt přišla záhy.
Po vrazích zůstala jen nepatrná pachová stopa, která ulpěla všude kolem. Díky citlivému čichu je mohla sledovat, což také udělala.
Po lidech zůstaly také další stopy. Polámané větvičky, zadupané rostliny, otisky bot. Nemotorní tvorové naprosto neuzpůsobení pohybu v lese.
Víla se za nimi kradla s neutuchajícím odhodláním. A to nakonec vedlo k její zkáze.
"Tady ji máme, mrchu!" Víla ucítila tupou bolest na temenu. Po té se propadla do utěšujícího objetí tmy.

Probudila se ve tmě, chladu a zcela jistě mimo Hvozd. Ležela na kamenné podlaze. Pár roztroušených stébel trávy představovalo mizernou podestýlku. Na svém bolavém těle si všimla otlačenin, škrábanců a oděrek. Na pažích se jí rýsovaly modřiny. Vypadaly téměř jako otisky rukou. Aby si potvrdila svou domněnku, přiložila vlastní dlaň na nejtmavší modřiny. Muži ji museli svírat opravdu velice pevně.
Víla se pohnula, ztuhlé tělo projevilo nesouhlas. S jejím pohybem se celou rozeznělo i nezaměnitelné chřestění korálek. A chřestěný řetězu, který měla připevněný na jedné noze. Druhý konec byl zabudovaný do zdi, odkud ho nemohla vyrvat, přesto se o to vehementně pokoušela. Tahala, škubala a dokonce do zdi zarývala ostré drápy. Vše marně. Se svými pokusy přestala, až když uslyšela přibližující se kroky. Přesunula se do rohu naproti dveřím a s nakloněnou hlavou vyčkávala.
Dveře se otevřely s uši drásajícím skřípěním. To naznačovalo, že tuto zatuchlou kobku lidé často nepoužívají. Do jejího vězení vešel nějaký člověk. Prohlédl si ji a na brutálně vyhlížejícím obličeji se mu usadil posměšný škleb, který vílu rozdráždil. Vrhla se na něj s úmyslem vydrápat mu oči a vyrvat jazyk, jenže sotva překonala polovinu vzdálenosti mezi nimi, napnutý řetěz ji strhl zpět. Obdarovala ho alespoň temným zavrčením.
"Naštve, co?" neodpustil si výsměšnou poznámku. Stál, prohlížel si ji, ale jinak nic nedělal. "Víš, že jsem se narodil tady ve Hvozdínu? Odešel jsem když mi bylo… takových osmnáct devatenáct, řekl bych. Moje rodina tady žije už od založení Hvozdínu. A shodou náhod tady mám příbuzné. Můj bratr tady žije s rodinou. Vlastně počkat! Můj bratr přece zemřel. Při kácení stromů. Ve Vílí hvozdu. Rukou víly." Muž přimhouřil oči a přistoupil blíž. Ač byl nejméně o dvě hlavy menší než ona sama, neohroženě k ní zdvihl zrak. Výšková převaha pro něj očividně nic neznamenala. "Nevím, která z víl ho zabila. Možná jsi to byla ty, možná nějaká jiná. Je mi to ukradené. Měla bys vědět, že nad našimi hlavami se právě vedou dlouhé diskuze o tom, co s tebou provedeme. Netuším, jestli máte nějaké božstvo. Pokud ano, modli se k němu, aby tě neodsoudili k smrti. Věř mi, že bys umírala mou rukou. A nebylo by to nic příjemného. Přeju ti hezký zbytek dne." Víla ohrnula rty a obnažila zuby. Pohledem, z nějž čišela agrese, muže vyprovázela, dokud jí těžké dveře nezablokovaly výhled.

Muž k ní přišel znovu. Netušila, po jak dlouhé době. Připadalo jí, že v její podzemní cele se tok času zastavil a odmítal se hnout. Mohly uplynout hodiny, možná den. Vílin žaludek skučel hlady a vše ji z tvrdé podlahy bolelo. Byla zvyklá lehávat na měkkém mechu, stlát si na hebké trávě, nocovat pod hvězdnou oblohou. Pobyt zde ji pomalu vysával.
Člověku scházel jeho předchozí elán. Tvářil se kysele.
"Nesu ti jídlo," kývnul dřevěné misce ve své dlani. Víla se na něj vyčkávavě zahleděla. Poznala, že má na jazyku ještě něco. "Můžeš být ráda. Nezabijeme tě." Nenávist v jeho očích jasně zaplála. Teď, když věděla, že je v relativním bezpečí, mohla si dovolit muže trochu popíchnout.
"Já… zabila." Lidská řeč jí nešla přes jazyk. Nijak v ní nevynikala. Na rozdíl od mnohých sester nikdy necítila potřebu se ji naučit pořádně.
"Cože?"
"Já zabila tvého raudhas. Bratra. Ha aur dsokir. On byl… slabý. Kvičet jako prase. Moc krve z něj." Zadrhávala se, musela užívat svou rodnou řeč, ale kýženého efektu dosáhla. Mužův obličej zbrunátněl vzteky. Vyrazil k ní, volnou ruku sevřel hrušku meče.
"Ty…" zavrčel.
"Nemůžeš mi ublížit. Rozkaz máš." Poznala, že se trefila. Nemohl se jí nikterak dotknout a ona ho mohla slovně trýznit. Ruce se mu nekontrolovatelně třásly. Z misky na zem vyšplíchla trocha kašovité, šedavé hmoty. Víla nad tou břečkou nakrčila znechuceně nos.
"Copak to máš za lahůdku, hm? Vypadá to opravdu velice lákavě." Přiblížil misku k ústům a plivl do ní. Otřel si ústa a misku poslal po podlaze jejím směrem. "Teď to bude ještě lepší. Nech si chutnat, vílí svině."
"Dhekk urrui. Děkuji ti." Víla ji uchopila a beze zájmu obsah vyklopila na zem. Prázdnou misku hodila muži k nohám a uvelebila se ve svém koutě.
"Jen tak dál, třeba nakonec chcípneš hlady." Víla opět osaměla.

Víla připomínala sochu. Spočívala naprosto klidně, nepohnula jediným svalem, kromě tichého ševelu dechu nevydávala žádný zvuk. Jelikož odmítala jíst lidské pokrmy, musela si stravu obstarat sama. Jídlo se dalo najít všude, dokonce i na takovém místě.
Po nějaké chvíli zaslechla tiché cupitání a téměř neslyšné pískavé zvuky. Krysy nebyly hloupá zvířata. Jen jim chyběla přirozená bázeň lesních tvorů, kteří se vílám obloukem vyhýbali. Hvozdínské krysy lidé trávili, ale jinak nelovili. Navíc je vidina jídla roztroušeného na podlaze lákala, což je činilo neopatrnými.
Víla se pohnula rychlostí blesku. V jednu chvíli stále klidně seděla na zemi, ve chvíli druhé držela vzpouzející se zvíře v ruce. Drápy zaryla do špinavé srsti a krysa zakvičela bolestí. Její utrpění bylo milosrdně krátké, víla totiž měla příliš velký hlad. Horká krev jí stékala po bradě, čímž se nenechala rušit.
Ulovila si ještě tři další, které po vzoru první ohlodala až na kost. Teprve po té se spokojeně uložila k neklidnému spánku.

Procitla, když ucítila silný lidský pach. Napřímila se a pohledem zakotvila na dveřích svého vězení. Muž přišel, tentokrát nesl okoralý chléb a džbánek s vodou. Vílu jídlo nezajímalo, mnohem více ji zaujal člověkův výraz a zvuk, který vyluzoval. Pískání.
"Dobré ráno!" zahlaholil vesele a obdařil zajatkyni přátelským úsměvem. "Kromě jídla přináším i nejčerstvější novinky. Chceš je slyšet? Ne, jistěže nechceš, ovšem já ti je stejně povím, protože tě budou velice zajímat."
"O-o-odejdi," vykoktala ztěžka. Některé lidská slova jí činila problémy.
"Hned, hned. Jen ti to povím. Víš, když se tvé setry z lesa dozvěděly o vraždě té druhé víly a o tvém unesení, podnikly pár… inu, nehezkých činů. Pár lidí rozsápaly, zabily mnoho zvířat, po setmění pronikly do vesnice. Jste zvyklé, že se vám místní nevyrovnají a bojí se váš, že? Ale my, já a moji spolubojovníci, se vás nebojíme. Lovíme zrůdy jako jsi ty. Jsme na vás připravení. Rozhodli jsme se, že si lidé z Hvozdínu nezaslouží žít s neustálým strachem z tvého druhu. Odedneška začneme pročesávat Hvozd. A zabijeme každou vílu, na kterou narazíme. Takový masakr jste ještě nezažily."

Víla ho svou reakcí překvapila. Věnovala mu široký úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama