Duch hvozdu: 6. kapitola

8. února 2017 v 21:43 | Mira
Příští týden nás čeká poslední kapitola.


6. kapitola

Jak Levi později zjistil, neštěstí postihlo celou vesnici. Víly během noci navštívily každičký z domků a ze všech ukradly malé dívky. Pokud při tom někoho zabily, udělaly to vždy tiše, aby nevzbudily pozornost.
"Kde v té době byli královi muži?" zeptal se ženy, která ho ošetřovala. Ukázalo se, že je jediným, kdo se víle postavil a přežil. Musela být ve spěchu a tak ani nestihla zkontrolovat, zda ho skutečně zabila.
"V krčmě. Oni… oslavovali s ostatníma," připustila váhavě.
"Takže se bavili zpitý pod vobraz zatímco víly unášely moje sestry!" zuřil. Žena se sebrala a odešla. Zřejmě nechtěla být u jeho výbuchu hněvu.
Levi se vyřítil ven z domu. Chladný vzduch mu malinko pročistil hlavu. Na Hvozdín však nebyl hezký pohled a ihned zalitoval, že raději nezůstal uvnitř. Kolem se nesl nářek rodičů, jejichž děti jim byly sebrány. Matky nevěřícně hleděly na prázdné náruče a slzy jim kanuly po nešťastných tvářích. Jiné k sobě tiskly své zbožňované syny rozhodnuté je za žádnou cenu nevydat, pokud by se zlodějky dětí z Vílího hvozdu rozhodly pro návrat. Tíha bolesti a bezmoci vesnici nemilosrdně drtila.
Levi se proplétal davem zlomených lidí a urputně přemýšlel. V jeho otlučené hlavě se vyrojilo mnoho otázek. Jedna se však tlačila do popředí: Proč jen dívky?

***

Ve své temné cele víla naprosto ztratila přehled o čase i o dění ve světě. Bez Hvozdu chřadla. Doslova cítila, jak ji lidské vězení zabíjí. Zaživa tu uhnívala. Na útěk neměla sílu, v záchranu nedoufala.
V jedné chvíli vycítila přítomnost svých sester ve vesnici. Ani se nepokusily víle pomoct. Pro ně ztratila cenu v okamžiku, kdy se nechala zajmout. Ostudné nebylo zemřít lidskou rukou, ovšem zajatá víla si nezasloužila nic víc než hanbu. I kdyby utekla, ve Vílím hvozdu by ji mezi sebe nepřijaly. Možná by ji čekal horší osud než zde. Takové už víly byly. Krutost a nemilosrdnost praktikovaly i ve vlastních řadách.
Víla pohlédla na dveře, které se o vteřinu později rozlétly dokořán. Dovnitř se nahrnula spousta mužů. Velice rozzuřených mužů. I s tímto počítala.
"Teď mě dobře poslouchej," oslovil ji jeden z nich nenávistně, "buď nám pěkně povíš, kam jste odvlekly všechny ty dívky, nebo budeš upřímně litovat, že ses vůbec narodila." Lesk v jeho očích a děsivě pokroucenou mimiku spatřila mnohokrát i v obličeji svých sester. Víla moc dobře znala tento výraz. Jednalo se o výraz tvora připraveného krutě ubližovat.

***

Levi počkal, až celá vesnice upadne do neklidného spánku a královi muži začnou s hlídkováním. Týden se snažil přemluvit bojovníky, aby ho s sebou vzali na prohledávání lesa. Doprošoval se, škemral, vyhrožoval, avšak muži byli neúprosní. A jemu tak nezbývalo nic jiného než čekat a doufat. Ovšem s tím se odmítl smířit. Pokud existovala šance na záchranu ztracených sester, chtěl se jí chopit.
Až dnes dopoledne mu svitla naděje. Náhodou vyslechl rozhovor králových mužů a zjistil, že ve vesnici je uvězněná víla. Hvozdín měl nedostavěný žalář z dob, kdy si všichni ještě mysleli, že se stane velkým, lidnatým městem. Ve stejném stádiu nedokončenosti skončily stáje, kasárny a radnice, ale o ně se Levi v tuto chvíli nestaral.
Právě se plížil ve stínech jako prachsprostý zloděj. U boku se mu houpal vlastnoručně ukutý meč, jehož váha Leviho uklidňovala. Nikdy se nepovažoval za hrdinu. Na rozdíl od mnoha jiných netoužil opustit Hvozdín a nechat se naverbovat do armády nebo se stát žoldákem. Nikdy ho ani nenapadlo vydat se do Hvozdu. Vlastně se radoval, že do toho prokletého lesa nemusí. Litoval všechny dřevorubce i před tím, než se víly daly do jejich pobíjení.
Nyní cíleně hledal vílu. Lidé v zoufalé situaci vymýšleli šílené nápady.

Nedokončený žalář stál stranou od vesnice. Levi díky chybějícím dveřím snadno proklouzl do budovy. Bez problému prošel nezařízenými místnostmi, ovšem najít dveře vedoucí k podzemním celám mu dalo práci.
Při sestupu po chatrném dřevěném schodišti se přidržoval hrubých zdí ověšených závoji pavučin. Opravdu nestál o tvrdý pád do temnoty pod schody.
V kamenné podzemní chodbě lemované prázdnými celami se jeho kroky hlasitě rozléhaly. Dokonce Leviho lekal i zvuk vlastního dechu. Neustále se zastavoval a ujišťoval se, že je opravdu sám. Ani se nechtěl domýšlet, co by se stalo, pokud by byl chycen.
Zahnul za roh. Jediná zapálená pochodeň vesele plápolala nade dveřmi opatřenými závorou. Ne, že by vílu zastavila, kdyby zajatkyně o útěk opravdu usilovala. Ztěžka odstrčil závoru a nepatrně zaváhal. Bál se. Čekal, že za dveřmi číhá krvelačná bestie. Taková, jakou měl příležitost potkat. Proto ho pohled na vílu přikoval k podlaze.
Sípavé, těžké nádechy byly jediným důkazem, že zlomené, zmrzačené stvoření stočené do klubíčka plného bolesti stále žije.
"U všech bohů," vyhrkl zaraženě. Víla zareagovala pouze pootevřením svých černočerných očí. Levi se přinutil udělat pár váhavých kroků blíž. Do nosu ho udeřilo hned několik nepříjemných pachů. Jeden z nich silně připomínal spáleninu. Seškvařená místa na vílině nahém těle mu napověděla.
Mučili ji.
Víla neprojevila žádnou agresi ani v momentě, kdy si k ní klekl. Zhrozil se. Vílino podivně stavěné tělo nehyzdila jen četná spálená místa. Pálením tortura zdaleka nekončila. Raději svou představivost zarazil hned v zárodku. Zvedal se mu žaludek a navíc si nemohl dovolit ji litovat. Odtrhl pohled od tmavých modřin a zanícených řezných ran lemovaných hnisem.
"Vílo," oslovil ji přiškrceným hlasem, "chci vědět, kam jste odvlekly moje sestry." Zajatkyně se rozesmála přidušeným, chrčivým smíchem. Levi se zamračil, vstal a vytasil meč, jehož špička se ocitla jen kousek od vílina hrdla.
"Do… toho," pobídla ho. "Smrt… v-vysvobození." Příval bolesti ji donutil zmlknout. V agónii zaryla ostré drápy do podlahy, kde po nich zůstaly rýhy. Vzhlédla k němu v němé prosbě.
Ona toužila po smrti. Ukončení života se pro ni stalo jediným východiskem, jediným únikem před utrpením.
Levi nasucho polknul.
"Máš… máš nějaký jméno?"
"Darea," šeptla zničeně.
"Dareo, pokud mi řekneš, kde najdu sestry, pomůžu ti. Zabiju tě, slibuju. Jestli ne, tak tě tady nechám. Mám takovej dojem, že budeš umírat pěkně dlouho a nic příjemnýho to nebude." Víla vytřeštila nelidské oči v nevýslovné hrůze. Levi si pomyslel, že je jistě prvním člověkem, který spatřil strach u kruté víly.
"Dobře," vydechla. Levi si k ní přisedl. Ucho měl přímo u víliných popraskaných rtů, aby ji vůbec slyšel. Na tváři ho šimral vílin přerývavý dech. Naslouchal její těžkopádné, trhané řeči, aniž by ji jedinkrát přerušil.
Jakmile skončila, Levi s nepatrným zaváháním splnil svůj slib. Nepřinutil se víly litovat, když pozoroval její vychládající tělo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama