Duch hvozdu: 7. kapitola

15. února 2017 v 23:58 | Mira
Závěrečná část této kratší povídky. Doufám, že se vám příběh líbil a bavil vás.


7. kapitola

Sluneční kotouč se pozvolna objevoval za kopci. Levi se řídil vílinými radami a následoval pěšinu, kterou v průběhu času vyšlapali dřevorubci. Mýtinou, kde došlo k masakru téměř proběhl. Podle lišejníku na stromech určoval směr.
Jdi na sever. Narazíš na nemocné stromy. Drž se jich.
A opravdu. Čím hlouběji se dostával, tím nezdravěji vegetace vypadala. Větve nad Leviho hlavou se kroutily do všemožných tvarů, navzájem se proplétaly, avšak vypadaly nemocně. Sešlé stromy se ani v nejmenším dřevinám, po jejichž krásném dřevě se mohli zbohatlíci z měst utlouct. Vytékala z nich hustá hnědočervená míza, takže vypadaly, jako by krvácely.
Les Levimu zákeřně nastavoval do cesty kořeny. Na cestu téměř neviděl. Sluneční svit do těchto bohy zapomenutých, zvrácených končin nedosáhl. Snažil se ze všech sil ignorovat okolní zvuky. Z některých mu po zádech přejížděl mráz. Copak se kolem něj plíží? Jakápak stvůra si na něj brousí zuby? Potřásl hlavou ve snaze odehnat děsivé myšlenky. Nepodařilo se.
Dojdeš k bráně. Projdi.
Zmíněnou bránu si představoval všelijak. Jen ne jako dva gigantické stromy zaklesnuté do sebe v bizardní nápodobě objetí. Jakmile prošel širokým prostorem mezi jejich kmeny, pocítil náhlou změnu.
Vzduch byl najednou mnohem studenější a jeho ledové ostří mladíka bodalo do plic. Všechny lesní vůně zesílily a slily se do jediného, dusivého pachu. A veškeré zvuky umlkly. Panující ticho bylo dotěrné, tíživé a naprosto nepřirozené.
Všechny instinkty Levimu radily otočit se na patě a pelášit pryč, avšak on takové nabádání přehlížel. Kupředu ho hnala starost o blízké.
Následuj mrtvé. Dovedou tě na místo obývané Duchem hvozdu.
Když se před nímzjevila první lidská kostra naaranžovaná ve větvích, leknutím zavrávoral. Chvíli se na přízračně bledé ostatky dávno zapomenutého člověka díval. Věděl o pár případech, kdy se ve Hvozdu lidé ztratili, aniž by pak les vydal jejich těla. Hvozdínští vždy mysleli, že mrtvolu víly pohodily na nepřístupném místě nebo ji jednoduše… snědly. Koho by také napadlo, že obyvatelky Hvozdu mají slabost pro morbidní umění, jak napovídaly kostěné obrazce opodál.
Levi se rychle vzpamatoval a pokračoval. Cítil, že je blízko.
První z těch prazvláštních věcí se vynořila z ničeho nic. Nejvíc ze všeho připomínala velkou vejcovitou spleť kořenů, jehličí a mechu. Levi věděl, že by neměl ztrácet čas a zbytečně riskovat, ovšem lidská zvědavost je takřka nezvladatelná. Tasil meč a energicky se začal prosekávat ke středu. Po porušení vnějšího obalu se mladíkovi k nohám vyvalila polotekutá nazelenalá hmota. Kupodivu voněla podobně jako pryskyřice. Levi hádal, že se jedná o nějaký další druh mízy, a vrátil se k prozkoumávání podivného útvaru. Sáhl dovnitř a ucukl při kontaktu s něčím studeným a hladkým. Sevřel kolem útlé věci prsty a zatáhl. Narazil na odpor. Zatáhl znovu, vložil do toho veškerou svou sílu a za tichého praskání se mu podařilo záhadnou věc vyprostit.
Byl by raději, kdyby to neudělal.
Do náruče se Levimu svezlo zdeformované tělo dívky. Její rysy stále připomínaly lidské, ale zároveň v sobě měly něco pokřiveného, cizího a nepěkného. Vílího. Z kůže jí na několika místech trčely kořínky. Levi se je pokusil vytrhnout. Nešlo to. Kořínky totiž nebyly zabodnuté, nýbrž vrostlé. Podle temných obrysů pod dívčinou jemnou kůží si domyslel, že jí prorůstají.
Nepatřil k nejhloupějším, proto mu netrvalo dlouho dát si dvě a dvě dohromady. Vše do sebe krásně zapadlo.
Jak se mohly víly rozmnožovat? Žádného muže z jejich rodu nikdo neviděl stovky let. Pravděpodobně žádní vílí muži už nežili. Lidé nejprve narušili zaběhnutý řád lesa a pak se vrhli na vybíjení víl. Jejich počty klesaly, až se dostaly na velice nízkou úroveň. A tak se víly rozhodly k zoufalému kroku, k poslední záchraně svého rodu. Víly z Hvozdu potřebovaly nové sestry, tak si je opatřily jedinou možnou cestou - únosem. A nyní z nich les tvořil svou součást. A činil tak od samotného jádra jejich bytostí. Musel je pozměnit skrz naskrz, žádná stopa po lidství nebyla vítaná.
Transformace bývalé lidské dívky však nebyla kompletní. Ať už byl Duch hvozdu cokoliv, věděl to také. Přetrhané kořeny z vílího kokonu se začaly po své oběti natahovat. Plazily se po zemi, dokud nenarazily na svou kořist. Levi ustoupil. Kořeny neúplnou vílu stáhly zpět. Kokon se zacelil, aby dokonal dílo zkázy.
"Ruth? Victorie?" zvolal pološeptem. Čas ubíhal šíleným tempem a každou promarněnou vteřinou jeho sestry ztrácely své lidství.
Popoběhl k dalšímu kokonu a několika seknutími zdolal vrchní pevnou vrstvu. Zabořil ruce do zapáchající mízy a nahmatal drobné tělo. Vytáhl ho a potlačil zklamání. Zanechal mladinkou dceru ševce svému osudu a zoufale si vjel rukama do vlasů. Zámotků se všude povalovaly desítky. Nemohl je všechny prohledávat.
"Ruth! Victorie!" zaburácel hlasem přetékajícím ztraceností. Ani nedoufal, že jeho volání někdo vyslyší.
Tam na tebe čeká smrt.
Kupodivu se několik kokonů nepatrně pohnulo. Skrz dřevo jednoho z nich si prorazila cestu ušmudlaná ruka a začala si klestit cestu ke svobodě. Levi hmátl po svém meči. Pro jistotu.
Z nejbližšího zámotku se vyhrabal malá, ale kompletní víla. Po těle jí stékala míza, zatímco se neohrabaně stavěla na nohy. Víc než cokoliv jiného vypadala jako démon z hlubin pekelných. Vrčela. Levi nedokázal určit, kým bývala dříve. To pomohlo snížit jeho výčitky, když jí čepel prohnal srdcem. Proměněná mu stihla udělat na tváři hlubokou ránu svými ostrými drápy. Levi neměl čas se tím zabývat. Další se blížily.
Než napřáhnul zbraň k dalšímu úderu, k zemi ho srazila dospělá a rozlícená víla. Pravděpodobně zaslechla jeho křik, možná úpění svých malých sestřiček.
Víla mladíka popadla za vlasy a zdvihla do vzduchu. Kopnul ji do břicha, ovšem nijak si tím nepomohl a ještě si vysloužil facku, při níž se mu před očima roztančily hvězdičky. Víla ho přinutila natočit hlavu tak, aby měla lepší přístup k jeho krku. Cvakla zuby je kousek od Leviho hrdla.
Zastavilo ji tiché skučení. Další zámotek se roztrhl a vypustil ze svého nitra malou stvůru.
Její tvář má do vlídné daleko.
"Victorie," vydechl Levi zlomeně. Drobná bytost byla vším možným, jen ne jeho milovanou sestřičkou. Předvedla jehličkovité zoubky v dokonalém zabijáckém úsměvu. Dospělá víla souhlasně zamručela a pustila Leviho.
Víla, jež bývala Victorií, na něj skočila. Kousala, škrábala a užívala si lidskou bolest. Neměla však tolik sil, aby svůj čin dokončila. Když se starší sestrou odcházela do Hvozdu, člověk stále dýchal.

***

Všudypřítomný Duch hvozdu přihlížel a kalkuloval. Mezitím z lidského muže pomalu vyprchával život.
Duch hvozdu učinil konečné rozhodnutí. Natáhl po něm své četné kořenové spáry a obalil jimi umírajícího. Člověk neprotestoval. Kořeny prorazily kůži a pomalu se pod ní rozrůstaly. Člověk se vzmohl na jediné zavřeštění, než ho Duch hvozdu umlčel. Lidskou krev nahrazoval mízou.
Touto zkušební přeměnou se bavil. Nevěděl, zda vůbec bude mít nějaký výsledek. Duch hvozdu by pokrčil rameny, kdyby nějaká měl. Pokud přeměna neuspěje, člověka dorazí osobně. Ovšem pokud se dílo povede…
Dcer měl dost. Jenže nebyly dokonalé. On chtěl víc. Chtěl bytost, která by neměla chyby. Bytost, jež by ničila, zabíjela a rozsévala zkázu, aniž by sama přišla k újmě.
Chtěl syna. Prvního syna lesa.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama