Dědictví: 23. kapitola

2. března 2017 v 23:21 | Mira
Teď jsem zkoumala Dědictví a všimla jsem si, že mi nesedí číslování kapitol. Pak jsem zjistila, že jsem na blog nedala jednu kapitolu Smějící se No, tak ji tady máte teď a můžete si doplnit příběh Smějící se


Kapitola XXIII. - Odjezd
"Katoras mě nikdy nepřestane udivovat," prohlásil Namien, když kráčeli po ulicích a kolem nich vířily davy lidí. Kaylin přikývla. Sama Město mágů naprosto milovala a pokaždé se jí svíralo srdce, když vyrážela na delší cesty a musela je opustit.
"Víš, že mě nemusíš doprovázet. Potřebovala bych ještě sehnat nějaké věci, než vyrazíme. Čeká mě zdlouhavé pobíhání od krámu ke krámu. Bude to nudné."
"Kaylin, je mi upřímně jedno, co budeme dělat a kam půjdeme. Rád s tebou trávím čas a to, že spolu můžeme být na chvíli sami, je pro mě jako dar z nebes, takže se přestaň snažit mě odehnat." Kaylin pokrčila rameny. Jeho vřelého, city překypujícího tónu si nevšímala.
"V tom případě mě tedy následuj," zavelela a zamířila k Mostu polibků, místu hojně navštěvovaném zamilovanými páry, které v zajetí lásky na něj mimo jiné vyrývaly své iniciály často umístěné v křivolakých srdíčkách, nad nimiž Kaylin vrtěla hlavou. Po boku Namiena to možná nebyla nejvhodnější volba trasy, avšak další kamenný most se nacházel podstatně dál a mágyně nechtěla ztrácet čas.
Most polibků se v ladném oblouku klenul nad mírným tokem Modré stuhy, řeky, která protékala srdcem Katorasu a dělila město na dvě části.
"Naznačuješ mi tímto něco?" poškádlil ji mladý mág a prsty přejel po shluku vyrytých jmen.
"Ani v nejmenším." Kaylin od něj odvrátila tvář a přidala do kroku. V cestě jí však stála jedna cukrující dvojice. Akvamanta držícího za pas mladou dívku bez magického nadání od pohledu znala. Mág si okolního světa nevšímal a něco šeptal do ucha své milé. Pravděpodobně samá sladká slůvka. Namien se tiše zasmál my bychom chtěli projít." S těmito slovy si arcimágovu dceru přitáhl k sobě. Jeho paže s naprostou samozřejmostí spočinula kolem jejích ramen.
Jor se zašklebil na Namiena, avšak veškerá rozpustilost ho přešla v okamžiku, kdy se podíval do Kaylinina nepřístupného obličeje.
"Spěcháme," dodala úsečně. Jor se mohl přetrhnout, aby uvolnil cestu.
"Omlouvám se vám, má paní. Nechtěl jsem překážet. Moc mě to mrzí."
"V pořádku," utrousila a dál se jím nezaobírala. Podařilo se jí setřást Namienovu paži a dát se znovu do pohybu.
"Je fascinující, jak tě všichni respektují."
"To není respekt Namiene, to je strach. Bojí se mě."
"Hloupost. Proč by se tě báli?" Kaylin neodpověděla. Namienova náklonnost mu zkreslovala úsudek i to, jak na ni pohlížel. Ostatní možná spatřovali tu špatnost a temnotu, která prosakovala na povrch z nejhlubších koutů její duše. Namien ji miloval a proto nikdy nemohl vidět to, co jiní. "Kolik času si vlastně můžeme dovolit ztratit při nákupech?" zeptal se a pohlédl na orloj situovaný do středu náměstí. Za změnu tématu byla vděčná.
"Dvě hodiny maximálně, řekla bych."
"Dobrá."
S Namienem v patách prošla Severní branou. Kousek od ní, ve stínu hradeb, čekal Rem Vestin a držel za uzdu dva koně. Namien si povzdechnul.
"Už tě to se mnou nudí?"
"Vůbec ne. Jen jsem zklamaný, že arcimág vybral jako tvého společníka Rema."
"Ach tak."
"Víc neřekneš?" obrátil se na ni s úsměvem.
"Co víc bych měla říct?"
"Že je ti to také příšerně líto."
"Není."
"Že ti po mně bude smutno."
"Nebude."
"A že s sebou chceš mě."
"Nechci."
"Kaylin, takové množství záporných odpovědí je přehnané i na tvoje poměry. Zdravíčko, Reme!"
"Ahoj, Namiene. Připravená vyrazit, Kaylin?" Mágyně rychle zkontrolovala obsah cestovního vaku a pak spokojeně přikývla.
"Dej mi na ni pozor, Reme," přikázal akvamant nešťastně.
"To je samozřejmost."
"Opatruj se, Kaylin. Nevyváděj hlouposti. Drž se Rema. A hlavně se vrať v pořádku. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo." Naléhavost, s jakou svá slova pronášel, arcimágovu dceru téměř dojímala. Sice Namiena nemilovala, ale byl to její nejbližší přítel. Vzala ho za ruku a stiskla ji.
"Neboj se o mě. Umím se o sebe postarat." Akvamant si ji přitáhl k sobě a sevřel ji v pevném objetí. Věnoval jí letmý polibek do vlasů a nechal ji nasednout na koně.
"Vraťte se brzy."
"Budeme zpátky dřív, než nás vůbec začneš postrádat," odpověděl Rem a pobídl koně. Kaylin na Namiena mávla a taktéž vyrazila.
Namien Gornen stál u Severní brány ještě dlouho po té, co mu oba zmizeli z dohledu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama