Divoká píseň (V. E. Schwab)

15. dubna 2017 v 19:40 | Mira
O čem příběh je?
Kate Harkerová žije ve světě, kde jsou příšery skutečné a po setmění se plíží ulicemi města Verity. Z lidských zločinů vzešli korsajové, malchajové a sunajové, všichni strašliví a vražední. Katin otec, Callum Harker, vede severní část města Verity a obyvatelé mu platí za to, že příšery drží na uzdě. Kate je jeho jediným dítětem, proto jednou i ona bude mít stejnou úlohu. Do té doby se však musí stát stejně chladnou a krutou, jako její otec, a ukázat světu, že je hodna svého postavení.
August je příšera, která touží být člověkem a vést poklidný život. Místo toho pomocí hudby krade lidské duše a nenávidí se za to. Je tajnou zbraní svého otce, který má na starost jižní část Verity a bojuje za bezpečí jeho obyvatel. August jako jeden z pouhých tří sunajů, je jeho největší zbraní. Den, kdy se i on bude muset zapojit do boje proti Callumu Harkerovi, se blíží. Křehké příměří je na spadnutí. Nad Verity se sbíhají mračna a bouře na sebe nenechá dlouho čekat.


Recenze:
Od Victorie Schwab jsem předtím četla pouze jednu jedinou knihu a tou byl Archiv, který mě nijak zvlášť neoslovil. Když jsem četla Divokou píseň, málem mi vypadly oči z důlků. Sakra, ta ženská se tak zlepšila!

Co jsem tak slyšela, Divoká píseň má být převyprávěním Romea a Julie. Když se řekne Romeo a Julie, co vás napadne jako první? Mě tedy láska. A tu v Divoké písni nenajdete ani náznakem. To je v žánru YA docela nezvyklé, protože jak jistě víte, v této literatuře hraje zaláskovanost většinou důležitou roli a časté jsou tu i mostné trojúhelníky. No, díky tomu ode mě Divoká píseň získává body navíc, ačkoliv v tomto konkrétním případě by se mi hlavní hrdinové jako pár líbili. No jo, mně se autoři nikdy nezavděčí, buď držkuju kvůli přílišnému množství lásky nebo držkuju kvůli jeho nedostatku Smějící se Příšerné, vážně příšerné. Abych to shrnula, jako převyprávění Romea a Julie se to považovat nedá. Na populární Shakespearovo drama by seděly maximálně znepřátelené rodiny.

První kapitoly knihy mě příliš nezaujaly a já si říkala, že jsem od tak vychvalované knihy čekala mnohem víc. Pokud by se celý příběh nesl v podobném duchu, tak bych byla vážně zklamaná. Ani nevím, kdy přišel zlom, ale najednou jsem si uvědomila, že mi stránky ubíhají pod rukama šílenou rychlostí a já jsem příběhem naprosto pohlcená. Autorka nemilosrdně přidávala jeden zvrat za druhým ve zběsilém tempu. Kniha je neuvěřitelně čtivá a napínavá. Důrazně vás varuju: nepouštějte se do ní, pokud máte před sebou nějaké neodkladné záležitosti (jako například já maturitu), protože se od Divoké písně neodtrhnete, dokud ji nedočtete.

S ostatní autorčinou tvorbou nejsem nijak zvlášť obeznámena (ačkoliv teď si dělám zálusk na knihy Neobyčejní a Temnější tvář magie, když vím, jak dobře umí Schwab psát), proto nevím, jestli je u ní běžné, že se příběh odehrává v temném prostředí. Možná ano a o to víc se mi autorka zamlouvá. Já temné příběhy ráda.
Dějiště této knihy, Verity, je nebezpečným místem. Lidé zde nežijí, pouze přežívají. Jsou neustále vystavování teroru. Veškerou hrůzu si však způsobili sami. Příšery totiž vzešly z lidských zločinů, násilí a nenávisti. To je velmi zajímavý prvek, který bohužel autorka nijak zvlášť nevysvětlila. Divoká píseň je svým způsobem dystopie, která se odehrává na bývalém území Spojených států. A autorka si do knihy zasadí příšery a nějakou "magickou" apokalypsu, která zrod příšer umožnila. Jak se to stalo? Co k tomu vedlo? Jak je to možné? Chci vysvětlení! Utěšuju se tím, že celou historii příšer Schwab dotáhne v následující knize Temný duet. Už jen ten název zní peckově a já věřím, že to bude stejný, ne-li větší, nářez.

Na knize se mi také líbí dva úhly pohledu. První je psán z pohledu Kate Harkerové, která je dcerou onoho hrozivého šéfa severní části města. Druhý pak sleduje život Augusta, sunaje adoptovaného vůdcem jižní části města.
Tyto dva úhly pohledu jsou dost kontrastní, podobně jako obě poloviny města.
Zatímco August je pravá nefalšovaná příšera, chová se jako normální kluk. Touží být obyčejným člověkem a nenávidí se za to, čím je a že bere lidské životy. Je to takový slaďouš.
Kate naopak chce být zrůdou, když to trochu přeženu. Chce sama sobě, otci i celému světu ukázat, jak krutá, nemilosrdná a tvrdá dokáže být. Chce zabíjet, ničit a ohrožovat druhé jen proto, aby si vybojovala otcův respekt. Nemůže si dovolit projevit sebemenší slabost, vždyť vyrůstala a stále žije mezi příšerami, které jejímu otci slouží.
Když to tak srovnáte, tak nakonec ani nevíte, kdo je vlastně v této knize příšerou. Já jen řeknu, že bych to tipovala spíš na Katina otce než na Augusta. To, co napáchal na vlastní rodině... no, musíte si to přečíst sami. K Callumu Harkerovi bych ještě dodala, že by v další knize také mělo být vysvětleno, jak si získal poslušnost příšer. Beru, že se jedná o strašlivou osobu, ale tohle by mu těžko stačilo k ovládání takových zrůd.

Příšery jsou také jednou velkou kapitolou. Abych vás na knihu ještě více navnadila a zároveň trochu přiblížila jednotlivé druhy příšer (i když jsou pouze tři), přepsala jsem sem jednu písničku, která v knize zazní. Je vážně epická.

Zrůdy a zrůdičky velký i malý,
vás by si, dětičky, k večeři daly.
Korsaji zubatí s ostrými drápy
vyschlí a kostnatí budou tě trápit.
Malchaji, malchaji, hrozný to zjev,
smrtícím úsměvem sajou ti krev.
Sunaji s očima jak z černé tuši,
písničku zahrají, vezmou ti duši.
Zrůdy a zrůdičky velký i malý,
vás by si, dětičky, k večeři daly.

Takže tu máme celkem tři druhy příšer: korsaje, malchaje a sunaje. Každý tento druh vypadá jinak, chová se jinak, vzniká jinak a zabíjí jinak.
Korsajové jsou ty nejprimitivnější příšery. Žijí ve stínech, na světlo nemůžou a tvoří velká společenství. Nejsou příliš inteligentní, ovšem to jim neubírá na vražednosti. Nevím proč, ale já si je představuju jako vetřelce ze stejnojmenné kultovní série Smějící se


Malchajové už jsou poněkud záludnější. Jsou takovým prototypem hraběte Drákuly. Bledí, mrtvolní a prahnoucí po krvi. Ideální domácí mazlíčci, jak by řekl Katin otec Smějící se
Sunajové jsou extra třída. Velmi vzácná monstra, která se nedají nijak zabít. Tedy, asi dají, ale nikdo nepřišel na to jak. Svým obětem vysávají životní sílu - to je ta duše. Jsou známy pouze tři exempláře: August, Leo a Ilsa. Všechni tři žijí s Henrym Flynnem, protože on je člověk, který pomáhá ostatním a dbá na mír. Od lidí je nijak neodlišíte, leda byste si je vyblejskli foťákem. Na fotce by měli černé oči, od toho se také odvíjí čtvrtý verš od konce.
Tenhle odstavec zní jako nějaký bestiář. Z fleku bych mohla pomáhat Mloku Scamanderovi s jeho Fantastickými zvířaty. Taková pěkná letní brigáda Smějící se


Sečteno podtrženo, Divokou píseň můžu pouze vychválit až do nebes.

Hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama