NeObyčejní (V. E. Schwab)

26. května 2017 v 19:26 | Mira
Základní informace:
Originální název: Vicious
Série: NeObyčejní
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 368
Překlad: Lukáš Houdek
Vydáno: 2017

Oficiální anotace:
Skvělý příběh o ctižádosti, žárlivosti, zradě a nadpřirozené moci...

Victor a Eli, dva samotáři, kteří se poznali na studiích. Brzy zjistí, že je pojí společná vášeň k nebezpečí a zážitkům blízkým smrti a také že při vhodných příležitostech dokážou dobře rozvíjet své mimořádné schopnosti, dokud se jim jejich odvaha nevymkne z rukou.
Victor po deseti letech utíká z vězení a za pomoci mladé dívky hledá svého dávného kamaráda, zatímco Eli pokračuje ve své misi zbavit se všech dalších nadpřirozených bytostí, tzv. NeObyčejných neboli NO. Oba bývalí přátelé, pohánění vzpomínkou na zradu, jsou k nezastavení, ale kdo nakonec vyvázne se zdravou kůží?

V NeObyčejných autorka přichází s drsným, komikově laděným příběhem, který vás zavede do světa, kde získaná nadpřirozená moc nemusí nutně vést k hrdinství a kde se na spojenectví příliš nehraje. Budete svědky fascinující charakterové studie, která vás donutí přemýšlet o tom, co znamená být hrdinou nebo zločincem a zda je mezi nimi nějaký jasně definovatelný rozdíl.



Recenze:
Co se stane, když se sejdou dva geniální studenti, kteří jsou pro vědu a poznání ochotní zajít až za hranice šílenství a vydat se do náručí smrti?
Co se stane, když mají dva lidé se superschopnostmi dva rozdílné názory?
Co se stane, když jeden druhého zradí?
Vznikne z toho příběh, na který nelze jen tak zapomenout.

Příběhy o padouších a superhrdinech asi známe všichni. Luke Skywalker a Darth Vader. Batman a Joker. Spiderman a Green Goblin. A tak dále a tak dále (omlouvám se, pokud jsem vynechala vašeho oblíbeného hrdinu a jeho antagonistu). Ale kdo je to vlastně hrdina? A kdo padouch? Jelikož tato recenze vychází po dlouhé době a já chci mít vše pěkně vypiplané, na pomoc si vezmeme odborné definice (obšlehnuté z wikipedie, která sice příliš odborná není, ale pro jednou přimhouříme obě oči).
Hrdina: V mytologii a folklóru je to archetyp důležitých postav, které ztělesňují klíčové rysy dané kultury. Hrdina má obvykle nadlidské schopnosti nebo idealizované charakterové vlastnosti, které mu umožňují chovat se neobyčejně a konat významné skutky ("hrdinské skutky"), díky kterým se stane slavným.
Padouch: Jezáporná postava příběhu, ať už románu nebo filmu. Tento typ postav se však nejvíce rozšířil v gangsterkách a westernech. Padouch vždy vystupuje jako protiklad hrdiny. Padouch musí mít vždy zlou povahu. (...) Není to také antihrdina, neboť ten sklízí sympatie čtenáře a je skutečným hrdinou příběhu, i když porušuje zákony nebo mravy.

Přečetli jste si pěkně ty výstižné definice? Ano? Tak je zase rychle zapomeňte. Při čtení NeObyčejných vám stejně nebudou k užitku. V této knize vám postavy totiž zamotají hlavu takovým způsobem, že nakonec nebudete vědět, kdože je teda pořádně "evil" a kdo ne. Zkrátka a dobře, V. E. Schwab smetla hranice mezi dobrem a zlem a vytvořila příběh založený na postavách, u nichž si nemůžete být jistí, na jaké straně vlastně jsou. Docela to vystihuje hláška z filmu Limonádový Joe:

"Padouch nebo hrdina - my jsme jedna rodina!"

Už od úplného počátku pro mě byl "hrdinou" Victor a právě jemu jsem po celou dobu fandila a doufala jsem, že "zlému" Elimu dá pořádně do držky. Jenže autorka je pěkně fikaná potvora a se čtenářem si ráda hraje. O tom svědčí i celková kompozice knihy, která sestává z různých flashbacků a střídání pohledů postav. Na úplném počátku knihy je zachycena přítomnost (konkrétně pasáž na hřbitově) a čtenář naprosto netuší, co a proč se děje. Autorka pak hází drobečky z minulosti, z nichž se dá sestavit celkové pozadí příběhu a co předcházelo Victorovu pobytu ve fiktivním městě Merit, kam je celá zápletka zasazená. Toto uspořádání je velice zajímavé a rozhodně si zaslouží palec nahoru. Čtenář si totiž musí dávat dvě a dvě dohromady, na vysvětlení se zatajeným dechem čekat. Zkrátka mu není celá zápletka naservírovaná jako na stříbrném podnose.
Ale abych se vrátila k problematice postav: z obou hlavních postav mám smíšené pocity. Pořád mám raději Victora, ovšem nesnášet Eliho je velmi těžké. Anotace nelže - hrdinství a padoušství se v této knize opravdu nedá rozeznat a je zřejmě na každém, jaký obrázek si o hlavních "hrdinech" a jejich skutcích udělá. Mě by například zajímala celá Eliho minulost, která byla pouze naznačena. Pravděpodobně měl nepříjemné dětství, možná dokonce traumatické, což se na něm podepsalo, protože jedná poněkud... neobvykle. Je to takový ten typický člověk jednající ve jménu vyššího dobra, který si své vlastní skutky dokáže odůvodnit, takže si vlastně neuvědomuje, jak moc špatně a zvráceně jedná. Eli si možná myslel, že zabíjením NO napomáhá k lepšímu a bezpečnějšímu světu, ovšem co mu dává právo rozhodovat, kdo má žít a kdo ne, kde je špatný a kdo ne. V knize je docela podstatným prvkem "druhá šance", kdy NO vstanou z mrtvých a mají možnost žít dál. Pokud tedy Eli věří, že jedná ve jménu Božím a Bůh chce, aby svět od NO očistil, proč by potom některým lidem dal druhou šanci? Tedy, tohle je spíše náboženské vysvětlení vzniku NO, ale k Eliho logice se hodí.
Victor mi naopak byl sympatický tím, jak mu byl zbytek světa ukradený. Staral se sám o sebe, o své přežití. A samozřejmě o Eliho, po jehož smrti prahl.
Musím však říct, že obě postavy byly naprosto výjimečné a udělaly na mě dojem.
Co mě pak také zaujalo, byla teorie o tom, že pro návratu do světa živých, jímž si musí každý NO projít, ztrácí kousek sebe samého. To samozřejmě hraje do karet Eliho, který tvrdí, že NeObyčejní jsou zvrácení. Ovšem máme tu i vedlejší příběhovou linii od dvojici sester Sydney a Sereně. Na nich dvou jde změna člověka při proměně v NO asi nejlépe vidět. Zatímco ze Sereny se stala pěkná mrcha, Sydney naopak začala pořádně žít. Jejich příběh byl opět velmi působivý a opět je těžké udělat si názor na Serenu, která je sice zrádkyně, ale její chování ke konci můj negativní názor na ni trochu zmírnilo.
V knize se samozřejmě objevuje více postav. NeObyčejní mají různé zajímavé schopnosti, trochu jako X-Meni, ale objevují se zde i normální smrtelníci.

Já jednoduše miluju styl, jakým autorka píše. Svým způsobem je její psaní jednoduché, nevyžívá se v žádných složitých souvětích ani čtenářům nepodsouvá žádné zvláštní jazykové prostředky. Její největší zbraní je její fantazie. Asi jsem něco v podobném duchu zmiňovala už v recenzi na Divokou píseň, ale tahle ženská je jednoduše chodící nádoba plná nápadů, z nichž žádný se nepodobá tomu předchozímu a jen stěží byste hledali podobné příběhy v jiných knihách. Jak já jí závidím.

Na druhou stranu tato kniha nenabízí příliš akce. Ačkoliv mě příběh bavil, při rozjímání nad touto recenzí jsem si uvědomila, že chybí nějaká dramatická a dechberoucí akce. Autorka se hodně soustředila na psychologii postav, na rozebírání dobra a zla a na NO, ovšem velkolepé finále knihy - konečný střet Victora a Eliho - vlastně příliš velkolepé není. Ono je to nejspíš způsobené tím, že Victor ani Eli nejsou žádní rváči a bojují spíš mozkem než pěstmi, proto se jejich "boj" odehrával v myšlenkové rovině a zakládal se na plánování, momentu překvapení a lstivosti. Mně to nevadilo. Rvaček, pěstních soubojů a násilí celkově si můžu užít i v jiných knihách do sytosti. Boj prohnaných intelektuálů se však příliš často nevidí. Navíc Victr a jeho geniální plán... paráda.

Příjemně mě překvapil konec knihy. Ačkoliv je součástí série, konec není vůbec otevřený. Jsem za to ráda, protože nebudu umírat zvědavostí, dokud se u nás neobjeví další kniha. Díky tomuto uzavřenému konci můžu žít s klidným srdcem.

Hodnocení:





Btw asi jste si všimli, že tato recenze je malinko odlišná od předchozích. Teď se dostávám do období, kdy si asi budu s formou recenzí trošku hrát, dokud nezjistím, co mi vyhovuje nejvíce Smějící se






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama