Děti vánice (Tereza Matoušková)

5. října 2018 v 15:00 | Mira
Základní informace:
Edice: Pevnost
Počet stran: 192
Vydáno: 2016

Oficiální anotace:
Národům Podmoří vládnou zasvěcení - elitní čarodějové. Někteří studují zákony fungování magické energie, jiní navrhují složité stroje... a další bojují. Málokdy táhnou za jeden provaz a následky občanských válek vyrývají do podoby světa hluboké jizvy. Jenže ne vždy zabíjí pouze bojová magie. Když kouzla ponechaná napospas osudu zdivočí, sama se stávají hrozbou.
Zorena Rútid sebrala posily a táhne spolu se svým druhem na pomoc Lerienu zmítanému nepokoji. Cestou je však stihne vánice. Záhy se ukáže, že v horách na čaroděje čekají větší problémy než sněhové závěje. Odkázáni sami na sebe čelí chladu a stínům minulosti. Zapomenuté i té nedávné.



Recenze:
Děti vánice jsem už jednou četla. Už je to docela dost dlouhá doba. No vlastně až tak dlouhá ne, jenom rok 2016, ale tenkrát jsem na ně nějakým záhadným způsobem zapomněla napsat recenzi - možná jsem měla přečtených hodně knih, nevím. Tak jsem si řekla, že si tuto knihu přečtu znovu. A tentokrát na ni rozhodně napíšu recenzi.

Už jsem v nějaké recenzi psala, že Terezu Matouškovou čtu ráda. Pravidelně jsem navštěvovala její blog, ale v současné době mám na blogy obecně čas téměř nulový, takže jsem v tomto směru svou aktivitu omezila, ale i tak se občas ráda mrknu na její nové stránky. Její knihy mě baví z toho důvodu, že se jedná o něco jiného než o klasickou fantasy. Žádní elfové a podobné stálice fantasy žánru. Nikdy zkrátka nevíte, na co v Podmoří narazíte.

Hrozně se mi líbí její kousavý humor a cynismus, který je vždy dobře načasovaný. Slovní přestřelky hlavních postav se díky tomu stávají opravdu nezapomenutelným zážitkem a já se k některým těmto pasážím vracím opakovaně.
Hlavní postavy jsou také zvláštní kapitolou. Nejedná se o žádnou skupinu ušlechtilých hrdinů, popravdě jsou spíš jako smečka vzteklých tarků utržených ze řetězu, ale nejde si je nezamilovat.

Od Terezy Matouškové jsem četla celkem tři knihy: Hladová přání, Vílí kruhy a Děti vánice. Právě poslední zmíněná mi ze všech přijde nejdepresivnější a nejvážnější. Hladová přání byla vyloženě hravá a příjemná kniha, ve Vílích kruzích už šlo do tuhého, ale Děti vánice vám chlad panující v příběhu přenesou až do duše. Atmosféra knihy je vážně tíživá a temná. Na druhou stranu právě hlavní postavy dostanou v této knize dost prostoru, aby nám čtenářům předvedly své myšlenkové pochody a vytáhly ze skříně pár svých kostlivců. Hlavní dějovou linii mágů a kněží uvězněných v podivné vesnici skvěle doplňují výjevy z minulosti postav, jejich obavy, zlé vzpomínky a selhání. Na své si tedy přijde i ta sorta čtenářů, která se ráda nimrá v psychologii postav.


Co víc říct, než že vám knihu doporučuju. A doufám, že si co nejdřív pořídím nejnovější knihu Terezy Matouškové s názvem Válka zrcadel.

Hodnocení:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama