No, tak měsíc zase nevyšel článek. A v záři to přitom vypadalo tak slibně. Nemám teď moc času na čtení, takže recenze budu dávat do kupy dost těžce, ale ve volných chvílích jsem se vrátila ke psaní svojí nejnovější povídky. V březnu vyšel prolog (původně 1. kapitola, ale změnila jsem to) a teď tady mám pokračování. Celkem mám napsaných pět kapitol, takže Srdce v hlubině nebudu zveřejňovat každý týden, spíš jen čas od času.
-1-
Everil se jako zhypnotizovaná dívala na vlnící se hladinu pod sebou. Stála na samém okraji útesu. Kámen pod jejími střevíci se drolil. Drobné úlomky se řítily dolů a zmizely v rozvířené mořské pěně. Moře bylo neklidné, Everil cítila, že se blíží bouře. Jedna z mnoha. Poslední dobou neminul den, kdy by se obloha alespoň na chvíli nezamračila a nepouštěla hrůzu. Nebylo to přirozené a v přístavu se šeptalo, že je snad bohové museli proklít. Možná to byla pravda, i když Everil tomu nevěřila. Nevěděla, co způsobovalo tak razantní změny počasí, ovšem byla si jistá, že to nějak souvisí s obyvateli oceánu. Mořské panny a jejich čáry.
Dívka zírala na moře před sebou, jako by jí voda mohla dát odpovědi. Nevšimla si mladého muže, který ji pozoroval. Váhal. Nejistě si uhlazoval elegantní kabátec. Pak se zhluboka nadechl, zřejmě aby si dodal kuráž, a vyrazil k dívce.
Cestou z ní nespouštěl oči. Rudé šaty, útlý pas, elegantní šíje a větrem rozcuchaný drdol ohnivých vlasů. Každičký detail ho vábil a probouzel v něm touhu, která mu spalovala srdce a zatemňovala mysl. Měsíce ji pozoroval, když kráčela po přístavu, po palubě otcovy lodi... Jednou byl natolik smělý a sledoval ji klikatými uličkami až k jejímu honosnému domu. Díval se, všímal si. A proto mu neunikl počet milenců, s nimiž se dívka scházela. A jemu samému věnovala vždy jen letmý pohled, zdvořilý úsměv či jemné pokývnutí. Rozhodl se to změnit. A tak se odhodlal s ní promluvit na místě, kde nemohli být vyrušeni. Na místě, kam Everil ráda chodila, i když by neměla.
Mladý muž se zastavil pár kroků od ní. Stále si ho nevšimla, což ho popudilo. Ona ho zkrátka musí přehlížet vždy a všude.
"Slečno Dorasová," oslovil ji.
Everil se bleskově otočila, až jí nadýchaná sukně zavlála kolem kotníků. Zděšeně si položila dlaň na místo, kde se pod živůtkem šatů skrývalo srdce. Poznala, kdo před ní stojí, a nervózně se zasmála.
"Dobrý den, Coltere," pozdravila, jakmile z paměti vylovila jméno dotyčného, a předvedla dokonalé pukrle, "nemáte tušení, jak jste mě vyděsil."
Colter se zamračil. Opět ta chladná elegance, odtažitá zdvořilost. V jeho společnosti se Everil nechovala uvolněně. Nezahlédl v jejích očích rozpustilou jiskru, neobdařila ho laškovným úsměvem.
"Omlouvám se, má paní."
"To je v pořádku," mávla nad tím rukou, "co tady vůbec děláte?" Everil si ho přeměřila. Rigidní postoj, ruce zaťaté v pěst a ty oči, ach ty ji znervózňovaly. Často zachytila jeho slídivý pohled, když se procházela venku. Jeho oči ji sledovaly se stejnou pozorností, s jakou lovec pozoruje kořist. Nevědomky ji děsil a ona se vždy postarala, aby se neocitla v jeho těsné blízkosti, nebo alespoň aby s ním nebyla sama. A nyní byla v nepříjemné situaci. Na jedné straně útes a moře, na druhé on. Připadala si jako v pasti.
"Vlastně jsem přišel za vámi," připustil a udělal krok k ní.
Everil neměla kam couvnout, riskovala by tím pád. Celé tělo se jí napjalo a zoufale zatoužila, aby měla kam uprchnout.
"Kvůli mně?" zopakovala naoko nechápavě. Věděla, že v něm probudila zájem. Takové věci žena vycítí. Ovšem ona s ním odmítala cokoliv mít, ačkoliv jeho společenské postavení bylo přijatelné a, popravdě, lehávala i s daleko horšími muži.
Úsečně přikývl a postavil se po jejím boku. Díval se do dálky a mlčel. Everil se toužebně zadívala na travnatý svah. Mohla by ho seběhnout, dorazit ke kamenité cestě pod ním a dorazit do města, kde by se Coltera nemusela obávat. Ovšem pochybovala, že by mu unikla. V šatech a střevíčcích by nedokázala rychle utíkat a on by ji s lehkostí dostihl.
"Víte, že se mi moc líbíte, slečno?" zeptal se hlasem studeným jako led. Z jeho napjatého postoje Everil vycítila, že mu pod kůží bouří emoce.
"Já... Coltere... To přece... Děkuji, vážím si toho. Nicméně se neznáme. Nikdy jsme spolu pořádně nemluvili-"
"A je to tvoje chyba!" zaburácel.
Everil se přikrčila před jeho surovým vztekem. Ten muž nebyl v pořádku. Pokusila se utéct, jenže sotva udělala první krok, Colter ji chytil za paži a přitáhl si ji k sobě. Narazila do jeho těla. Pustil ji jen proto, aby ji oběma rukama mohl obejmout v pase. Obličej zabořil do vlasů na jejím temeni.
"Pšt. Nemusíš se mě bát. Neublížím ti," šeptal.
"Pusť mě," požádala slabě. Nenáviděla se za to, jak křehce a zranitelně její slova zněla. Zavrtěla se v nechtěném objetí, ale Colter ji nepustil. Jednou rukou ji začal hladit.
"Nic ti neudělám, pokud budeš hodná. A pokud se nebudeš bránit..."
Cítila, jak dlaní sjíždí níž a níž a nakonec se neudržela. Ruka jí instinktivně vystřelila proti jeho tváři. Mlasknutí facky nepřehlušil ani vítr.
"Mrcho!" Colterovo sebeovládání se zlomilo. Hrubě s ní zatřásl a Everil se všemi silami snažila od něj dostat.
"Nech mě!" křičela. Prala se s ním, škrábala, kopala, ovšem proti jeho hrubé síle nic nepomáhalo. Slyšela trhání látky - její rukáv. Starost o šaty však byla tím posledním, o čem přemýšlela.
Oba byli tak zabraní ve vzájemném souboji, že si neuvědomili, jaký kousek od okraje se pohybují. Možná za to mohlo drolící se kamení, špatný pohyb či uklouznutí - Colter padal a stáhl Everil s sebou.
Dívka pád sotva vnímala. Přes slzy a strach téměř nezaregistrovala přibližující se hladinu a skaliska, která z ní čněla jako rozeklané zuby leviatana. Záhy ji spolklo moře. Šaty nasákly vodou a stahovaly ji do hlubin. Proud si s ní pohrával jako s hadrovou panenkou. Vláčel ji sem a tam, z jedné strany na druhou, dokud tvrdě nenarazila do skály a nepropadla se do milosrdné tmy.


