close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srdce v hlubině: 2. kapitola

23. prosince 2018 v 15:00 | Mira
Ráda bych vám popřála veselé Vánoce, bohatého Ježíška a rodinnou pohodu Smějící se


-2-
Everil ucítila na rtech chladný polibek, na který její zesláblé tělo hladově zareagovalo. Jako by jí dotek cizích rtů do žil vliv novou energii a probudil její znavené srdce. Dokonce jí z končetin mizel lezavý chlad. Everil spokojeně zamručela. Cítila se skvěle - tak silná, plná života. A přece intuitivně vycítila, že je s ní něco děsivě špatně. Připadala si... jiná. Bála se otevřít oči a čelit realitě. Rty zmizely a ona ucítila nepříjemnou prázdnotu.
Otevři oči, sestřičko. Už jsi spala dost dlouho.
Everil sebou polekaně škubla. Hlas v její hlavě byl medově sladký, melodický a mámivý. Nelidský. Prudce otevřela oči, ačkoliv ztěžklá víčka protestovala. Nad ní se líně převalovala vodní hladina. Skrz vodu spatřila nejasný obrys slunce.
Konečně!
Everilin skromný výhled vyplnil dívčí obličej, který se před ní objevil. Nadpozemsky krásný a úchvatný ve všech směrech. Od záplavy zlatavých kudrlin, s nimiž si pohrávala voda, přes výrazné safírové oči, pod nimiž se leskly drobné měděné šupinky, až po růžové rty, které se před okamžikem dotýkaly těch Everiliných.
Mořská panna.
Everil netušila, jakými čáry ji ta stvůra drží naživu. Potřebovala pouze jediné: křičet a utíkat. Už už se nadechovala k výkřiku, avšak mořská panna jí pohotově přikryla pusu dlaní. Mezi útlými prsty měla plovací blánu.
To nedělej! V hlase mořské panny zazněl nefalšovaný náznak děsu. Everil se však zděsila jejího doteku. Odstrčila její ruku, pokusila se postavit a utéct - klidně by běžela i po mořském dně - avšak nemohla. Její nohy... její nohy byly pryč. Místo nich měla třpytivý rybí ocas.
Tentokrát ji mořská panna nestihla zarazit a Everil se rozječela.
Ze rtů se jí místo křiku vydrala píseň. Divoká, nelítostná, s tóny, jež svou zuřivostí rozvířily písek mořského dna a zčeřily okolní vodu. Everil si nikdy nepřipadala tak mocná. Cítila se, jako by svým hlasem dokázala rozdrásat celý svět. Ovšem opojný povit trval do té doby, než se na ni mořská panna vrhnula a znovu ji umlčela.
Víš co? Bude lepší, když se ještě trochu prospíš...
Mořská panna otevřela pusu a vyloudila ze sebe několik jemných, nejistých tónů. Everil, která se stále snažila vykroutit z jejího nelidsky silného sevření, ztuhnula. Zmocňovala se jí únava. Jak píseň mořské panny nabírala na intenzitě, Everil slábla. Náhle jí přišlo nemožné udržet otevřené oči. Proti své vůli se přestala vzpírat, zatímco ji mořská panna dál pevně držela.
---
Merisme opatrně položila svou novou sestru na mořské dno. Zacházela s ní jemně, asi jako s vzácnou perlou. Jak čekala, nevzala svou proměnu dobře. Ostatně ještě žádná proměněná svůj nový život nepřijala s klidem. Merisme to nechápala. Darovala lidské ženě moc a nesmrtelnost. Otevřela dívčino mrtvé srdce Oceánu, který do něj vliv nový život nabízející nové možnosti.
Merisme si omámenou novorozenou sestru prohlédla. Proměna se velice zdařila. Byla jednoduše překrásná. Od ohnivých vlasů, tolik atypických pro podmořské obyvatele, přes bledou pleť a smaragdový ocas. Něžně se pousmála a dala se do díla. Zatímco novorozená stále nehybně ležela omámená její písní, Merisme se vydala hledat mořské řasy, které by použila jako pouta a roubík. Nemohla si dovolit plýtvat svou mocí, po přeměně se sama necítila úplně nejlépe. Připadala si, jako by ji pohodili na pláži a ostré suchozemské slunce ji vysušilo. Její nitro, její moc... byla jednoduše vyprahlá. Podepsalo se to i na kvalitě jejího hlasu. Musela spěchat. Kouzlo, jímž proměněnou dívku držela pod kontrolou, nebylo příliš silné.
Přinutila se k rychlejšímu tempu, pohybovala se teď vodou rychle jako harpuna, dokud konečně nenašla trs mořských řas. Opatrně pár dlouhých stonků utrhla. Cítila se provinile, proto z hrdla, které ji po předchozích činech pálilo, vyloudila pár tónů. Rostlině tak dodala sílu a díky tomu se jí bude dařit a Merismin zásah jí neuškodí.
Když doplavala zpět ke své sestře, zjistila, že opouštět ji byla chyba.
Po boku přeměněné se rozvalovala mořská panna, která jistě byla ztělesněním nejhorších nočních můr námořníků.
Tělo měla černé jako uhel, místo ocasu spleť chapadel. Merisme z vlastní zkušenosti věděla, že na každém z nich je nespočet přísavek. Pokud tato stvůra jednou něco uchvátila, nebylo úniku.
Jakmile ji nevítaný host zaregistroval, široce se usmál. Úsměv hlubokomořské panny byl hrozivý a zubatý. Aniž by Merisme pustila z očí, které byly velké a celé černé, aby i v nepředstavitelných hloubkách dokázala vidět, pohladila proměněnou mořskou pannu po vlasech. Merisme pevně stiskla rty.
Nedotýkej se jí, rozkázala nesmlouvavě.
Hlubokomořská panna úsměv ještě rozšířila a přejela Merismině chráněnce po holé paži, pak se však stáhla. Chapadla zavířila a zanesla ji blíž k Merisme samotné. Ta se ani nepohnula a vyčkávala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama